Erich Wolfgang Korngold
29/05/1897 Brno,
09/11/1957 Los Angeles
Biografie
„Korngold je, pokud vím, jediným příkladem zázračného dítěte, které se od samotného počátku projevovalo jako plně zformovaná hudební osobnost. Již jeho rané skladby, například suita Don Quixote, nás jasně přesvědčují, že je nemohl složit nikdo jiný než on. A to mu bylo deset, jedenáct let,“ řekl o Korngoldovi jeho životopisec Brendan G. Carroll. Erich Wolfgang Korngold se narodil 29. května 1897 v Brně. Dědeček Simon (1832–1897) přišel z Haliče a usadil se na dnešním Cejlu, kde měl výrobnu likérů. Jeho prvorozený syn Julius (1860–1945) z prvního manželství s Rosou Lammovou (1837–1879) vystudoval ve Vídni práva a zároveň konzervatoř (mezi jeho učitele patřil i Anton Bruckner) a vedle své právnické praxe se stal obávaným hudebním kritikem, jenž všechny své nenaplněné umělecké ambice vložil do mladšího syna Ericha. V roce 1909 vydal na vlastní náklady tři synovy skladby: baletní pantomimu Der Schneemann (Sněhulák), Klavírní sonátu č. 1 a suitu pro klavír Don Quixote. Jednotlivé výtisky pak rozeslal tuctu významných hudebních osobností, mezi jinými dirigentu Arthuru Nikischovi, hudebnímu vědci Hermannu Kretzschmarovi a skladatelům Engelbertu Humperdinckovi a Richardu Straussovi. Julius Korngold se rovněž podílel na libretu Erichovy první opery Der Ring des Polykrates (Prsten Polykratův) a pod pseudonymem Paul Schott s ním vytvořil podle románu Bruges-la-morte George Rodenbacha (1855–1898) i libreto k opeře Die tote Stadt (Mrtvé město). A v neposlední řadě se mu výbojnými kritikami podařilo vystrnadit z Vídně značnou část Erichovy potenciální konkurence, například skladatele Franze Schrekera.
V červnu roku 1906 zorganizoval Julius Korngold setkání devítiletého Ericha s Gustavem Mahlerem (1860–1911), který chlapce podle otcových pamětí nazval „hudebním géniem“ a doporučil jej ke studiu u svého přítele Alexandra Zemlinského (1871–1942). Ten jej přijal do hodin instrumentace. Když pak po osmnácti měsících nabyl dojmu, že už nemá mladíka co naučit, pokračoval Korngold ve studiu u Karla Weigla (1881–1949) a Hermanna Grädenera (1844–1929). V roce 1911 Zemlinsky již ze svého angažmá v Novém německém divadle v Praze mladému skladateli trochu jízlivě na adresu jeho učitele napsal: „Milý Erichu, slyšel jsem, že studujete u Grädenera. Už za tu dobu udělal nějaký pokrok?“
„Takové mistrovství může vyvolat úžas, dokonce i strach.“
Richard Strauss
V roce 1910 premiérovala vídeňská Dvorní opera v nastudování Karla Godlewského Korngoldovu baletní pantomimu Sněhulák. „Kdybychom nevěděli, kolik je autorovi Sněhuláka let, kdo to je, a kdyby před námi neležel klavírní výtah, řekli bychom, že k jednoduché pantomimě vznikla hudba neobvykle bohaté inspirace, úžasného rytmického temperamentu, zvláštní harmonické originality... Víme-li, že ji vytvořil jedenáctiletý chlapec vlastně jen tak mimochodem a při hře, pak stojíme před čímsi nepochopitelným a tajuplným,“ napsal po premiéře kritik Richard Specht. Nadšení nezpochybnil ani fakt, že instrumentaci vytvořil Korngoldův tehdejší učitel Alexander Zemlinsky. Ještě koncem roku 1910 následoval další úspěch v podobě uvedení Klavírního tria op. 1 v Mnichově, New Yorku a také v Korngoldově rodném Brně.
Korngold byl ještě stále chlapec, a jeho skladby interpretovaly největší hudební osobnosti doby: Artur Schnabel se stal propagátorem jeho Druhé klavírní sonáty Es dur op. 2 z roku 1910, Arthur Nikisch uvedl ve světové premiéře s lipským Gewandhausorchestrem první Korngoldovo orchestrální dílo – Divadelní předehru op. 4. V roce 1913 byla ve Vídni premiérována pod taktovkou Felixe Weingartnera Sinfonietta H dur op. 5 a v Berlíně Houslová sonáta G dur op. 6 Carlem Fleschem a Arturem Schnabelem. V rámci oslav 50. výročí otevření vídeňské Dvorní opery uvedl Bruno Walter v roce 1919 Korngoldovy operní jednoaktovky Prsten Polykratův a Violantu, které 28. března 1916 dirigoval ve světové premiéře v Mnichově. Ještě ani ne dvacetiletý skladatel se tak ocitl vedle pěveckých hvězd, jakými byli Alfred Piccaver, Lotte Lehmann, Maria Jeritza, Rose Ader, Arthur Fleischer nebo Leo Slezak. O rok později premiérovalo slavné Kvarteto Rosé Sextet pro smyčce D dur op. 10 a v roce 1920 sklidila obrovský úspěch v pořadí třetí Korngoldova opera Die tote Stadt (Mrtvé město), kterou naráz uvedly jak opera v Hamburku pod taktovkou Egona Pollaka, tak opera v Kolíně nad Rýnem v hudebním nastudování Otto Klemperera. V roce 1921 zazněla v Metropolitní opeře v New Yorku s Marií Jeritzou v hlavní ženské roli Marietty a ve Vídni, kde se dočkala osmdesáti čtyř repríz. V roce 1922 uvedl Mrtvé město také Alexander Zemlinsky v Novém německém divadle v Praze v režii Louise Labera. Do roku 1933 se toto dílo dočkalo padesáti pěti inscenací.
„Dobře si vzpomínám na dobu, kdy jsem jako zázračné dítě v jedenácti nebo dvanácti letech udivoval a zároveň děsil hudební autority svými harmonicky ultramoderními skladbami. Ale od té doby, co jsem v sedmnácti letech začal psát pro operní scénu [...], jsem věrný svému pevnému přesvědčení, že hudba má být melodická, a jak mě nabádal a učil jeden starý vídeňský mistr, též ‚plného zvuku‘.“
Erich Wolfgang Korngold
Touha po vlastním životě
Úspěch Mrtvého města vynesl Korngoldovi angažmá v Městském divadle v Hamburku, kde od roku 1921 působil jako dirigent, aranžér a korepetitor. V roce 1924 se oženil s herečkou Luise „Luzi“ von Sonnenthal (1900–1962), které později věnoval svou čtvrtou operu Das Wunder der Heliane (Zázrak Heliany). Luise popsala svůj život s Korngoldem jako „jednu dlouhou a šťastnou lovestory“. Ačkoliv byl Korngold židovského původu, v oddacím listě obou manželů stálo „bez vyznání“. Páru se v roce 1925 narodil syn Ernst a o tři roky později Georg. Rozrůstání rodiny a soustavný dohled otce Julia Korngolda nad osobním životem syna i jeho příjmy z honorářů a tantiém, vedly mladého skladatele k hledání cest, jak se nejen osvobodit z otcova vlivu, ale zajistit si také nový způsob výdělku. Tím se nakonec stalo aranžování operet. Korngold se mezi jinými podílel na úspěšné adaptaci Noci v Benátkách Johanna Strausse ml. pro Divadlo na Vídeňce a na hitu Valčíky z Vídně, rovněž se Straussovou hudbou, který měl premiéru ve vídeňské Opeře v roce 1930 a o čtyři roky později se hrál pod názvem The Great Waltz dokonce na Broadwayi. Korngold ovšem pokračoval i ve své vlastní tvorbě. Napsal Smyčcový kvartet č. 1 op. 16, Klavírní koncert pro levou ruku na objednávku Paula Wittgensteina a Tři písně op. 18. V roce 1926 je mu udělena Umělecká cena města Vídně, o rok později se stává historicky nejmladším profesorem Vídeňské hudební akademie. V roce 1927 dokončil také svou čtvrtou operu Zázrak Heliany, která však v konkurenci Křenkovy zeitoper Jonny spielt auf (Jonny vyhrává) sklidila u diváků jen vlažné ohlasy, navzdory skvělému obsazení s Lotte Lehmann a Janem Kiepurou při premiéře. V roce 1932 začal Korngold pracovat na své poslední opeře Die Kathrin, kterou dokončil v roce 1937. Nakladatelství Schott tehdy Korngolda upozorňovalo, že by měl raději změnit zamýšlené téma opery (francouzsko-německé smíření), nicméně ten si nedal říct, a tak se dílo dočkalo prvního uvedení až v roce 1939 na půdě neutrálního Švédska. V té době byl již Korngold plně usídlen v Hollywoodu.
První krůčky v Hollywoodu
„Hudba je hudba, ať má zaznít na jevišti, na tribuně, nebo v biografu.“
Erich Wolfgang Korngold
V letech 1934 až 1938 žil Korngold střídavě ve Vídni a v Hollywoodu. V zimě pracoval na filmových projektech, v létě se věnoval „vážným“ kompozicím. K první zakázce pro Hollywood – filmové adaptaci Shakespearova Snu noci svatojánské – jej přizval Max Reinhardt (1873–1943) v roce 1934. S Reinhardem se poznali již roku 1929 při práci na berlínském uvedení Straussova Netopýra a Offenbachovy Krásné Heleny, ve které tehdy zpívala titulní roli Jarmila Novotná. Reinhardt pracoval na Snu noci svatojánském téměř výhradně s umělci z Evropy: s dánským kostýmním návrhářem Maxem Rée, s polským expresionistickým malířem Antonem Grotem, s ruskou choreografkou Bronislavou Nižinskou a s Erichem Wolfgangem Korngoldem. Všichni společně vytvořili jeden z nejpozoruhodnějších filmových snímků své doby. Korngold pro něj upravil originální hudbu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a zčásti dokomponoval také hudbu vlastní. Z roku 1934 se traduje historka, že když přijel poprvé do hollywoodských studií, zeptal se technika, jak dlouhá je jedna filmová stopa: „Dvanáct palců,“ zněla cynická odpověď. „Ne,“ trval na svém Korngold, „měl jsem na mysli, jak dlouho trvá na filmovém plátně?“ Nikdo do té doby takovou otázku nepoložil, a tak to kdosi odešel změřit. Když se vrátil, zahlásil: „Tři čtvrtě sekundy.“ Korngold se zasmál a řekl: „Ach! Stejně jako první dva takty z Mendelssohnova Scherza!“ Sen noci svatojánské měl premiéru zároveň v New Yorku a v Londýně v říjnu 1935 a ještě tentýž rok se promítal i v Rakousku. V Německu se dočkal prvního uvedení až na konci šedesátých let.
Způsob, jakým na filmu pracoval, popsal Korngold v roce 1940 pro časopis Music and Dance in California: „Nejdříve jsem musel pořídit přípravné nahrávky, takzvané playbacky, Mendelssohnova Scherza a Nokturna, které se během natáčení [baletních epizod] přenášely velkými reproduktory. Poté jsem dirigoval orchestr na jevišti při složitých simultánních záběrech a nakonec jsem po sestříhání filmu dirigoval řadu hudebních čísel, které byly do dokončeného snímku vloženy jako hudba na pozadí. Navíc jsem vymyslel novou metodu, která byla kombinací všech těchto tří technik, a to pro hudbu, která doprovázela mluvené slovo. Hudbu jsem napsal předem a poté jsem bez orchestru dirigoval herce, aby mluvili své repliky v požadovaném rytmu, a pak, o několik týdnů později s pomocí sluchátek, jsem tyto části nahrál s orchestrem.“ Korngold také kontroloval střih a postprodukci. Vnímal film jako médium příležitostí, jako novou platformu pro umělecké uplatnění. V jednom rozhovoru řekl: „Již se nevažme na Pucciniho, Verdiho nebo Mascagniho. Producenti si uvědomili, že očekávání publika se změnila, a my nyní procházíme zkouškou, která nás může dovést i ke kompozici moderní opery pro filmové plátno. Až ten den přijde, skladatelé přijmou film jako hudební formu rovnocennou klasické opeře nebo symfonii.“
Evropan, který dobyl Hollywood
Po úspěchu Snu noci svatojánské se o Korngolda ucházelo jak studio Paramount, tak Warner Brothers, se kterými krátce poté podepsal exkluzivní smlouvu. Jeho prvním filmem byl v roce 1935 Captain Blood, který mimo jiné odstartoval filmovou kariéru Errola Flynna. Následovaly Anthony Adverse (1936), za kterého si Korngold odnesl svého prvního Oscara, Another Dawn a The Prince and the Pauper (Princ a chuďas, 1937). V lednu 1938 dorazil do Vídně telegram, že se má skladatel do deseti dnů dostavit do Hollywoodu a co nejdříve začít pracovat na dalším filmu – The Adventures of Robin Hood (Dobrodružství Robina Hooda). Pro skladatele to byl důležitý impuls opustit politicky nestabilní Evropu a přesunout se i s celou rodinou do Ameriky. Stihli to jen několik dnů před anšlusem Rakouska v březnu 1938. Film Dobrodružství Robina Hooda tak pravděpodobně zachránil Korngoldovi a jeho rodině život, navíc si za něj skladatel odnesl svého druhého Oscara za původní hudbu k filmu. Je zajímavé, že Korngold nikdy nespolupracoval s žádným evropským filmovým studiem. V roce 1930 mu sice nabízela spolupráci německá UFA, včetně možnosti zadaptovat slavný muzikál režiséra Erika Charella Der Kongress Tanzt, Korngold byl ale v té době buďto příliš zaneprázdněn, nebo ještě neměl o filmovou tvorbu zájem, a tak nabídku odmítl.
V USA se až do roku 1946 věnoval prakticky výhradně práci pro film a společně s osobnostmi jako Alfred Newman (1900–1970), Bernard Herrmann (1911–1975) a Max Steiner (1888–1971) formoval hudební styl Hollywoodu. Z jeho další tvorby jmenujme snímky Juarez (1939), The Private Lives of Elizabeth and Essex (Soukromý život Alžběty a Essexe, 1939, nominace na Oscara), The Sea Hawk (Pán sedmi moří, 1940, nominace na Oscara), The Sea Wolf (Mořský vlk, 1941), Kings Row ([Královská řada], 1941) nebo film Deception ([Podvod], 1946), jehož hudba se stala základem Korngoldova Violoncellového koncertu. Ve smlouvě s Warner Brothers si totiž vymohl, že může hudební materiál ze svých filmů použít i pro svá koncertní díla.
Bez státní příslušnosti
„Považovali jsme se za Vídeňany. Židy z nás udělal Hitler.“
Erich Wolfgang Korngold
V roce 1930 se Korngoldovo jméno objevilo společně se skladateli Arnoldem Schönbergem, Wilhelmem Kienzlem a Juliem Bittnerem v anketě deníku Neues Wiener Tagblatt o nejslavnějšího Rakušana. O jedenáct let později mu bylo říšským vůdcem SS Heinrichem Himmlerem odebráno rakouské státní občanství a jeho majetek zkonfiskován vídeňským gestapem. Korngold se tak nevědomky ocitl bez státní příslušnosti, a to až do února 1943, kdy mu bylo uděleno americké občanství. V takzvaném „malém Výmaru“ v Los Angeles byl častým a vítaným hostem Almy Mahler, Franze Werfela, Thomase Manna a Wilhelma Dieterleho.
Poválečné strasti
„Erich W. Korngold byl nesmírně čestný a poctivý člověk, také seriózní, když to situace vyžadovala, ale vážnost vždy mírnil velkou vřelostí a humorem.“
Helen Korngold, snacha E. W. Korngolda
Psal se rok 1946, když dal Korngold definitivní sbohem filmovým studiím. Věřil v návrat své hudby na koncertní pódia. Vznikl slavný Houslový koncert op. 35, který v roce 1947 premiéroval Jascha Heifetz. Korngold v něm použil hudbu ze čtyř filmů: Another Dawn, Juarez, Anthony Adverse a v závěrečné větě hlavní motiv z Prince a chuďase. Zkomponoval rovněž Symfonickou serenádu op. 39, kterou v roce 1950 poprvé uvedli Vídeňští filharmonikové pod taktovkou Wilhelma Furtwänglera. Skladatelův toužebný návrat do Evropy zhatil v roce 1947 srdeční infarkt. Na evropskou půdu tak opět vstoupil až v roce 1949. Předválečný úspěch se však nezopakoval, a tak se zklamaný Korngold vrátil zpět do USA. Do Evropy přijel ještě jednou v roce 1954, kdy své naděje vložil do Symfonie Fis dur op. 40. Následovalo však jen další zklamání. Jeho hudba vyšla z módy. Na sklonku života se rozhodl přijmout ještě jednu – poslední – filmovou nabídku a odjel do Mnichova, kde pro americké studio Republic Pictures zadaptoval hudbu Richarda Wagnera pro životopisný film Magic Fire (Magický oheň). V roce 1956 jej postihl záchvat mrtvice, po kterém částečně ochrnul. Zemřel v roce 1957 nad rozpracovanou partiturou Druhé symfonie a další, v pořadí šesté opery.
Držitel historicky první Ceny Americké filmové akademie za původní hudbu k filmu opustil tento svět prakticky zapomenutý v Hollywoodu ve věku pouhých šedesáti let. Jeho hudba se dočkala renesance až v sedmdesátých letech díky synům Georgovi a Ernstovi, kterým se podařilo vydat jeho filmovou tvorbu na gramofonových deskách. Od roku 1995 uděluje nadace Stiftung Deutsche Kinemathek Cenu Ericha Wolfganga Korngolda za celoživotní dílo pro vynikajícího skladatele filmové hudby.
Korngold a Brno
Erich Wolfgang Korngold prožil v Brně první čtyři roky života. V roce 1901 se rodina přestěhovala do Vídně, pravděpodobně proto, že otec Julius dostal nabídku pracovat jako kritik v nejvýznamnějším rakouském liberálním listu Die Neue Freie Presse. Brno ovšem na svého slavného rodáka nezapomnělo. V roce 1917 zde byly uvedeny jednoaktovky Polykratův prsten a Violanta, roli Violanty tehdy ztvárnila hvězda vídeňské Dvorní opery, brněnská rodačka Marie Jedličková (Maria Jeritza). V roce 1922 následovalo Mrtvé město, a v sezonách 1929–1931 zde byl Korngold dokonce stálým hostujícím dirigentem u souboru německé opery. V roce 2002 byla na Korngoldově rodném domě na Kolišti č. 1 odhalena pamětní deska od akademického sochaře Milivoje Husáka a v roce 2004 se v Domě pánů z Kunštátu otevřelo Korngoldovo centrum s bohatým faktografickým a hudebním archivem.
Zajímavosti
- Hudební nadání měl i Korngoldův o pět let starší bratr Hans (1892–1965), který se uplatnil jako leader jazzové kapely a autor hudby k revuálním představením.
- Na počátku kariéry pořizoval Korngold živé nahrávky svých klavírních skladeb na systém Aeolian Duo-Art. Tyto nahrávky se dochovaly a dodnes je možné si je poslechnout.
- Korngold vystudoval kromě hudby rovněž gymnázium a během první světové války v letech 1917 a 1918 absolvoval vojenskou službu v kapele prvního Zeměbraneckého pěšího pluku, pro kterou psal pochodovou hudbu.
