„Přiznám se, že mám dost odvahy na to, abych jako moderní skladatel skládal melodicky. To také charakterizuje můj postoj k hudbě, ať už se nazývá moderní, nebo ne: přísný základ v přístupné hudbě.“
Hans Krása
Hans Krása
30/11/1899 Praha,
18/10/1944 Osvětim
Biografie
Narodil se jako třetí z pěti dětí v dobře situované rodině pražského advokáta Karla Krásy a Amalie Krásové, rozené Steinerové. Byla to zřejmě matka, kdo ho inspiroval k lásce k hudbě a poezii, zatímco otcovy peníze zajistily praktickou stránku věci, tedy možnost svobodně se této zálibě věnovat téměř po celý Krásův život. Od raného věku se učil hrát na klavír u Theresy Wallersteinové (Krásovi měli doma dvě křídla!), později si přidal ještě hodiny houslí u Josefa Frankenbusche, koncertního mistra Nového německého divadla. Komponoval již jako dítě. Když mu bylo jedenáct let, domluvil otec v rámci rodinné dovolené provedení jedné z jeho skladeb lázeňským orchestrem v Salcburku. V roce 1913 se totéž opakovalo ve Svatém Mořici. Navzdory mimořádnému hudebnímu talentu získal Krása klasické vzdělání na Státním německém reálném gymnáziu v Praze. Mladíka zapáleného do díla Gustava Mahlera (1860–1911) a Arnolda Schönberga (1874–1951) si však všiml Alexander Zemlinsky (1871–1942), od roku 1920 rektor Německé hudební akademie v Praze (Deutsche Akademie für Musik und darstellende Kunst) a umělecký šéf Nového německého divadla. Pod vedením Zemlinského mladý skladatel nejenže zkomponoval svůj první opus – Čtyři orchestrální písně na básně Christiana Morgensterna (1871–1914) ze sbírky Šibeniční písně –, ale Zemlinsky je též v květnu 1921 poprvé uvedl v rámci cyklu Filharmonických koncertů Nového německého divadla. Povzbuzen pozitivní kritikou Maxe Broda (1884–1968) pustil se Krása do kompozice Smyčcového kvartetu op. 2. Ten vzbudil pozornost až v Paříži, kam se Krása vydal v roce 1922, aby završil svá studia kompozice u Alberta Roussela (1869–1937). Přestože ve městě nad Seinou strávil pouze několik měsíců, navázal ve Francii mnohá přátelství, mimo jiné se členy Pařížské šestky. Ještě v Paříži se pustil do psaní Symfonie pro malý orchestr, která měla v roce 1923 premiéru v Théâtre des Champs-Elysées a o tři roky později reprezentovala Československo na Festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Curychu. Uvedl ji také Sergej Koussevitzky s Bostonským symfonickým orchestrem, Leopold Stokowski s Philadelphia Orchestra a Alexander Zemlinsky realizoval v březnu 1927 s Českou filharmonií premiéru v Čechách. Ve všech jmenovaných případech se hrály pouze dvě orchestrální části, byť v roce 1926 vyšla Symfonie pro malý orchestr ve vídeňském nakladatelství Universal Edition kompletní, včetně vokální věty, společně s nově zkomponovaným cyklem Pět písní op. 4. V obou případech se na překladu textů do němčiny podílel Max Brod, který Hanse Krásu do Universal Edition doporučil.
Šťastná léta
Po návratu z Paříže prožíval Hans Krása skutečně krásná, bohémská léta, obklopen pražským intelektuálním výkvětem doby. Vstával pozdě dopoledne, denně navštěvoval své přátele v redakci Prager Tagblatt a poté se vydával užívat si nočního života. V kavárně Slavia se setkával s významnými českými literáty, ještě častěji však vedly jeho kroky do legendárního Café Arco, jehož pravidelnými hosty byli mimo jiné i jemu blízký Franz Kafka a múza okruhu zdejších umělců Milena Jesenská. Krásovo jméno dokonce figuruje v Kafkových Dopisech Mileně.
Osudová chyba?
V roce 1927 odjel do Berlína, kam zřejmě následoval Alexandra Zemlinského, jenž přijal místo kapelníka v Krollově opeře. Dostal také příležitost dirigovat v Paříži a Chicagu. Dnes můžeme jen spekulovat, zda by se Krásův osud ubíral šťastnějším směrem, kdyby zůstal v zahraničí a pustil se s větší vervou do budování své mezinárodní kariéry. Skladatel se však vrátil do Prahy, kde si užíval navyklého způsobu života, hrál šachy a vedl intelektuální diskuse. V roce 1928 začal pracovat na opeře Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum) na motivy Dostojevského povídky Strýčkův sen. Libreto psali Rudolf Thomas (1895–1938), šéfredaktor Prager Tagblatt, a básník Rudolf Fuchs (1890–1942). Opera byla dokončena v roce 1930, na své provedení si však musela počkat celé tři roky. Poprvé ji uvedlo 18. května 1933 Nové německé divadlo v Praze pod taktovkou Georga Szélla (1897–1970), režie se ujal Renato Mordo (1894–1955). Téhož roku za ni Krása obdržel Československou státní cenu, a dokonce ji odvysílal v přímém přenosu Československý rozhlas. Na provedení v Německu však již bylo pozdě – skladatel se židovskými kořeny zde neměl po nástupu Adolfa Hitlera sebemenší šanci.
Roku 1935 uvedlo divadlo D 35 Emila Františka Buriana (1904–1959) hru Adolfa Hoffmeistera (1902–1973) Mládí ve hře, k níž napsal Krása scénickou hudbu, a téhož roku ji inscenovala i Malá scéna (Kleine Bühne) Nového německého divadla v překladu Friedricha Torberga (1908–1979). Na spolupráci s Hoffmeistrem navázal Krása o tři roky později dětskou operou Brundibár. Píseň Anny, která zazněla v Mládí ve hře, se stala krátkodobým hitem a Krása se nezdráhal ji později znovu použít ve skladbách Téma a variace pro smyčcový kvartet a v Komorní hudbě pro cembalo a sedm nástrojů. Druhá jmenovaná byla zařazena do programu speciálního večera Spolku výtvarných umělců Mánes společně s díly Pavla Bořkovce, Františka Bartoše, Iši Krejčího a Jaroslava Ježka. I přes své silné ukotvení v německé kultuře a jazyku cítil Hans Krása spřízněnost s českými umělci, o čemž svědčí i jeho členství ve spolku Mánes. Ve druhé polovině 30. let pak dokonce v odpověď na nacistický teror proti židovskému obyvatelstvu odmítal komponovat na německé texty.
Brundibár
Dětská opera Brundibár na libreto Adolfa Hoffmeistera vznikla v roce 1938 pro soutěž, kterou ve stejném roce vypsalo Ministerstvo školství a národní osvěty. Výsledky však nikdy vyhlášeny nebyly, neboť v březnu 1939 došlo k okupaci Československa. V červenci 1941 se začalo dílo zkoušet v pražském židovském sirotčinci v Belgické ulici na Hagiboru pod vedením skladatele, klavíristy a dirigenta Rafaela Schächtera (1905–1945), jenž se později stejně jako Krása aktivně podílel na kulturním životě v terezínském ghettu; zemřel v roce 1945 během pochodu smrti z Osvětimi. Nápad nastudovat operu vznikl na oslavě 50. narozenin tehdejšího ředitele sirotčince Otty Freudenfelda (1891–1944). Jeho syn Rudolf (po válce si změnil jméno na Rudolf Franěk) v roce 1943 propašoval klavírní výtah Brundibára do terezínského ghetta. Na uvedení Brundibára na Hagiboru vzpomínal Rudolf Franěk (1921–1983) takto: „Rafík [Rafael Schächter] se rychle rozhodoval: víš o tom, že Hans [Krása] s Hoffmeistrem napsali dětskou operu, která se ještě nehrála? A my ji s dětmi uděláme. Tak to začalo. Schächter přicházel jednou za týden a usilovně nacvičoval. Mně potom uložil, co mám přes týden s dětmi cvičit a jak to mám dělat. Stal jsem se vlastně jeho žákem. Když měl náladu, učil mne i nauku o harmonii. Byli jsme pilní a práce nám šla rychle kupředu. Dětem se opera od prvního poslechu velmi líbila. Hudba i text. Obojí je dětské, hudba moderní a zpěvná, jak to v pravé opeře má být. Práci jsme však nedokončili. Přišly první transporty. Šel Rafík, šly děti. Šel Krása, šly děti. Šly děti, transporty. Dlouho jsme se nemohli vzpamatovat. Ale doba už byla taková, že jsme se naučili intenzivně využívat každou chviličku, kdy se nám podařilo nemyslet na to, že čekáme to nejhorší. V sirotčinci se žilo kulturně více nežli předtím. Návštěvy zůstávaly v budově přes noc a večer se četly verše a divadelní hry, pořádaly se domácí koncerty. Když bylo zakázáno vyučovat židovské děti, zaměstnávali jsme je v takzvaných útulcích. V jednom takovém, na Hagiboru, jsme začali, ze začátku jen tak pro zábavu, nacvičovat Brundibára. Režie se ujal arch. Zelenka, který také navrhl báječnou scénu. Z několika prken postavil plot a na něj přilepil tři plakáty. Na nich byl ve vtipné úpravě také vrabec, kocour a pes […]. Partituru jsme neměli a ani orchestr už by se nesehnal. Z klavírního výtahu s nadšením hráli Löffelholz, Berkovič a Kaufmann – klavír, housle a bicí. Z koutku u orchestru jsem představení dirigoval. Pozvat jsme mohli do sálku nejvýše 150 osob a ty musely ještě přicházet a odcházet jednotlivě, aby se nevzbudil rozruch, aby to hlavně nezpozoroval žádný z okupantů. Hráli jsme dvakrát. S velkým úspěchem.“
Opera byla provedena někdy na přelomu let 1942 a 1943. Krása ji však už neviděl – 10. srpna 1942 byl deportován do Terezína. Zde vytvořil na základě propašovaného klavírního výtahu novou partituru opery, ve které pracoval jen s nástroji, které měl k dispozici. Proto existují dvě verze opery: pražská a terezínská. Dílo hudebně nastudoval opět Rudolf Franěk. Terezínská premiéra se konala v Magdeburských kasárnách 23. září 1943 a podle dostupných údajů se dočkala padesáti pěti repríz. V roce 1944 bylo terezínské ghetto vybráno nacisty pro pečlivě zinscenovanou prohlídku vzorového „židovského sídliště“ delegací Mezinárodního Červeného kříže, která měla prověřit sílící obavy světové veřejnosti, jak se v okupovaných zemích zachází se židovským obyvatelstvem. Při této příležitosti dostal scénograf František Zelenka materiál na výrobu dekorací a kostýmů a představení se přesunulo do sokolovny mimo ghetto. Závěrečná scéna opery byla natočena pro nacistický propagandistický film Theresienstadt, dnes známější pod názvem Der Führer schenkt den Juden eine Stadt (Vůdce daruje Židům město). Jedná se příznačně o scénu, kde je Brundibár poražen. Film se během války v německých kinech nikdy nepromítal. „Vyměnili jsme utrpení každodenního života za sen o svobodném životě na druhé straně ostnatého drátu, kde se můžeme dosyta najíst. Dětská opera Brundibár se pro nás stala zábleskem naděje, světlem v temnotě zajetí,“ vzpomínal po válce na terezínské provedení Paul Sandfort, trumpetista z Brundibára, kterému bylo v roce 1943 třináct let.
Statečný
Hans Krása se stal v Terezíně vůdčí osobností tzv. Freizeitgestaltung (volnočasových aktivit), které nacisté povolili za účelem propagandy kulturního života v „modelových“ koncentračních táborech. Nejistota a potřeba rozptýlení vedly hudebníky k obrovské kreativní explozi, která dala vznik jedné z nejpozoruhodnějších a nejživějších hudebních škol v okupované Evropě. Mezi terezínskými umělci byly takové osobnosti jako skladatel, klavírista a hudební publicista Karel Reiner (1910–1979), dirigent Karel Ančerl (1908–1973), pěvec Karel Berman (1919–1995) nebo skladatelé Pavel Haas (1899–1944), Viktor Ullmann (1898–1944) a Gideon Klein (1919–1945), který byl zároveň vynikajícím klavíristou a pořádal v ghettu tajné noční klavírní recitály. Klein se stal na chvíli také Krásovým švagrem, když se někdy mezi srpnem 1943 a dubnem 1944 Krása oženil s jeho sestrou, klavíristkou Eliškou Kleinovou. Šlo o manželství na oko, neboť oba věřili, že třeba v ghettu získají jisté výhody. Během svého pobytu v Terezíně, který trval dvacet šest měsíců, zkomponoval Krása na texty Arthura Rimbauda v překladu Vítězslava Nezvala Tři písně pro baryton, klarinet, violu a violoncello (1943), dále Tanec pro smyčcové trio (1943–1944), Overturu pro malý orchestr (1943–1944) a svůj testament – Passacagliu a fugu pro smyčcové trio (1944), dílo, které patří do klenotnice české komorní hudby. Krátce po jejím dokončení byl 16. října 1944 zařazen společně s Viktorem Ullmannem, Pavlem Haasem, Gideonem Kleinem a dalšími terezínskými umělci do tzv. „transportu umělců“. Cíl: vyhlazovací tábor Osvětim. O dva dny později skončil jeho život v plynové komoře.
„Hans Krása byl člověk jemný, lehce dekadentní, společensky příjemný, i když dost plachý,“ vzpomínal na skladatele koncem 60. let klavírista Václav Holzknecht. Podle dobových svědectví byl Krása umělcem, jenž nepovažoval komponování za povolání, za prostředek k obživě. Tvořil pouze v okamžicích vlastního tvůrčího zájmu. Odpovídá tomu i charakter jeho hudby: originální, hluboce odrážející jeho umělecké přesvědčení, inteligenci, a především jeho lidství.
