Mieczysław Weinberg

08/12/1919 Varšava, 03/01/1996 Moskva  

„‚Tradicionalismus’, ‚avantgardismus‘, ‚modernismus‘ nemají žádný význam. Důležité je jen jedno: být svůj.“
Mieczysław Weinberg

Mieczysław Weinberg (Moisej Vajnberg) – polský skladatel, který většinu svého života prožil v Sovětském svazu – je pozoruhodný nejen svým dílem, které čítá na 150 opusů a zasahuje do mnoha žánrů, ale i svým životním příběhem plným dramatických zápletek a osudových zvratů. Jako Polák a Žid se musel vypořádat se třemi režimy: nacistickým, stalinistickým a komunistickým po Stalinově smrti. Svým stylem hudebního vyjádření a významem pro ruskou (potažmo sovětskou) hudbu se dnes řadí po bok Sergeje Prokofjeva (1891–1953) a svého celoživotního přítele Dmitrije Šostakoviče (1906–1975).

Biografie

Weinberg pocházel z umělecky založené rodiny. Otec Shmuel (1882–1943) byl houslistou, dirigentem a sbormistrem v několika židovských divadelních společnostech. Po příchodu do Varšavy z moldavského Kišiněva, který opustil v roce 1909 po sérii antisemitských útoků, při nichž zemřeli jeho otec a dědeček, působil jako hudebník, mimo jiné v divadlech Central, Skala a Elyseum. Po narození dcery Ester v roce 1921 k tomu přidal práci v nahrávací společnosti Syrena Record v oddělení židovské hudby. Povolání a původ Mieczysławovy matky Sonji (v některých pramenech uváděna jako Sarrah nebo Sara, 1888–1943) jsou do značné míry nejasné, nicméně je velmi pravděpodobné, že byla rovněž umělkyní a se Shmuelem Weinbergem se potkala v rámci své profese.

Weinberg byl od malička obklopen hudbou, zejména tradiční židovskou. Hře na klavír se začal učit nejprve sám: doprovázel svého otce v divadle, hrál po kavárnách, na svatbách, v kinech. Ve dvanácti letech byl přijat na varšavskou konzervatoř, kde se stal žákem prominentního profesora a klavíristy Józefa Turczyńského, jenž úspěšně vystupoval po celé Evropě. Jemu ve čtrnácti věnoval své první skladby: Mazurku op. 10 a 10a. Weinberg byl bezpochyby klavíristou velmi nadaným, mnozí v něm dokonce viděli pokračovatele slavné polské interpretační tradice Leopolda Godowského, Ignaze Friedmana a Ignaze Paderewského. Na jaře 1939 dostal nabídku od Józefa Kazimierza Hofmanna (1876–1957) pokračovat ve studiu na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii, jehož byl v té době Hofmann ředitelem. Vše změnila válka. Cestu za slibnou sólovou kariérou přerušilo napadení Polska hitlerovským Německem v září roku 1939. Okamžik, od něhož se začal odvíjet neuvěřitelný životní příběh tehdy devatenáctiletého skladatele.

Trnitá cesta za svobodou
Společně s dalšími sedmnácti spolužáky z varšavské konzervatoře uprchl Weinberg pěšky do tři sta kilometrů vzdáleného Běloruska. Není jasné, zda ho doprovázel i zbytek rodiny, byť některé zdroje hovoří o tom, že jeho rodiče a sestra (nebo přinejmenším otec Shmuel) s ním společně došli až do města Luniněc v polském Polesí a byli zavražděni při likvidaci tamního židovského ghetta 4. září 1942. Jiné zdroje hovoří o tom, že jejich život vyhasl roku 1943 v Polsku ve výcvikovém táboře SS Trawniki blízko Lublinu. Jisté je, že válku přežil z rodiny pouze Mieczysław. On sám později vzpomínal: „6. září 1939, šestý den války s Němci, jsem přišel domů z práce, hrál jsem v nóbl kavárně Adria v aristokratické čtvrti Varšavy […] a najednou se v rádiu ozval plukovník Umjastovskij a řekl, že je válka, Němci prolomili naši obranu a do rána budou ve Varšavě [...] a kdo má možnost utéct na východ, ať uteče. Já a moje sestra jsme samozřejmě hned utekli. Sestru začaly po několika hodinách chůze dřít boty, a tak se vrátila. Zničilo ji to. Sedmnáct dní jsem šel pod kulkami, bombardováním, bez jídla a pití.“ Památce na své příbuzné věnoval později Weinberg několik děl: Sonátu č. 3 op. 126 pro sólové housle svému otci Shmuelovi, jednovětou Třináctou symfonii op. 115 z roku 1976 a Sonátu č. 6 pro housle a klavír op. 136 z roku 1982 své matce a Smyčcový kvartet č. 16 op. 130 z roku 1981 sestře Ester k nedožitým 60. narozeninám. K otci odkazují také houslová sóla v symfonii „Kaddish“.

Závěrečná věta Symfonie č. 21 „Kaddish“, ve které se nad orchestrem jako andělský hlas shůry vznáší sólový soprán. Gidon Kremer · City Of Birmingham Symphony Orchestra · Kremerata Baltica · Mirga Gražinytė-Tyla (DG 2019)

Minská odyssea
Po útěku z okupovaného Polska se usadil v Minsku, kde mu bylo umožněno studovat skladbu na Běloruské státní konzervatoři ve třídě Vasilije Andrejeviče Zolotareva (1872–1964). O profesorovi a jeho hodinách existují vzpomínky spolužáka Mieczyslawa Weinberga Vladimira Olovnikova: „On [V. A. Zolotarev] byl velmi pozoruhodnou a barvitou osobností. Harmonicky v sobě spojoval inteligenci a přirozené hudební nadání, vysokou všeobecnou kulturu a erudici, hluboké teoretické znalosti, náročnost a intoleranci k odborné negramotnosti a lajdáctví a zároveň vnímavost a laskavost, vtip, skromnost a nesobeckost.“ Pod Zolotarevovým vedením zkomponoval Weinberg dva písňové cykly, Smyčcový kvartet č. 2 op. 3, První klavírní sonátu op. 5 a dvě kompozice, které se nedochovaly: Yolku pro sóla, sbor a orchestr a hudbu pro rozhlasovou hru Timur a jeho parta podle stejnojmenné povídky Arkadije Gajdara. Jeho poslední, absolventskou kompozicí na konzervatoři byla Symfonická báseň pro velký orchestr op. 6 (rukopis nese alternativní název Chromatická symfonie), věnovaná profesoru Zolotarevovi. Skladba, jejíž rukopis čítá 110 stran, byla provedena Běloruskou státní filharmonií 21. června 1941. Den poté, 22. června, napadlo Německo Sovětský svaz a Weinberg se musel dát opět na útěk. Společně s dalšími spolužáky z konzervatoře byl evakuován do Taškentu, kde posléze pracoval jako operní korepetitor a skládal (mimo jiné zde napsal Symfonii č. 1 a svou první operu, která se však nedochovala). V Taškentu se potkal se svou první ženou Natalií Michoëls-Vovsi, dcerou prominentního režiséra, herce, ředitele moskevského židovského divadla GOSET a pozdějšího předsedy Židovského antifašistického komitétu Solomona Michoëlse. Vzali se v roce 1942 a z manželství se narodila dcera Viktorie.

Přátelství s Dmitrijem Šostakovičem
V roce 1943 se dostal exemplář Weinbergovy První symfonie do rukou o třináct let staršího Dmitrije Šostakoviče, osobnosti, ve které našel mladý skladatel nejen prominentního kolegu, ale i celoživotního podporovatele a blízkého přítele. Šostakovič se zasadil o to, aby se Weinberg mohl i se svou rodinou přestěhovat v roce 1943 do Moskvy, což bylo v době války velmi neobvyklé. Oba skladatelé se vídali téměř denně, konzultovali své skladby, společně hráli na klavír a přehrávali si svá díla ještě předtím, než byla předložena veřejnosti. „Jsem Šostakovičovým žákem. Ačkoliv jsem u něj nikdy nebral lekce, považuji se za jeho studenta, jeho maso a krev,“ řekl o sobě Weinberg. A Šostakovič jej považoval za jednoho z nejvýjimečnějších dobových skladatelů. Dedikoval mu svůj Smyčcový kvartet č. 10 op. 118 z roku 1964, Weinberg mu na oplátku v roce 1967 premiéroval ve spolupráci s Galinou Višněvskou, Davidem Oistrachem a Mstislavem Rostropovičem Sedm romancí na básně Alexandra Bloka op. 127 a o dva roky později s Davidem Oistrachem Houslovou sonátu op. 134, v níž tehdy „zaskakoval“ za Svjatoslava Richtera.

Weinberg byl zřejmě jedním z hlavních inspiračních zdrojů, co se týče Šostakovičova zájmu o židovskou hudbu, který rozvinul zejména v cyklu písní pro soprán, mezzosoprán, tenor a klavír Ze židovské lidové poezie op. 79 a v Třinácté symfonii op. 113 „Babij jar“ z roku 1962. Ve stejném období, kdy Šostakovič vytvořil Babij jar, píše Weinberg svou působivou Šestou symfonii věnovanou zavražděným dětem a válečným sirotkům. O tomto monumentálním díle Šostakovič prohlásil: „Přál bych si, abych pod tuto symfonii mohl napsat své jméno.“

Jakkoliv si byli tito dva skladatelé blízcí, jejich kompoziční styl se liší. Stejně jako u Šostakoviče ani Weinbergovo dílo nepostrádá ironii, nikoliv však břitkou, dovedenou do krajnosti jako u jeho staršího kolegy a přítele. Weinbergova hudba dokáže být divoká a bezútěšná, vždy je v ní ale podprahově přítomna naděje. Jeho skladby často končí „do ticha“, ovšem ne z pocitu rezignace, ale z pocitu smíření. Oproti Šostakovičovi je také daleko větším romantikem, jeho kompoziční styl je květnatější a v posledních dílech i lyričtější, rozjímavější, pevně ukotvený v klasických formách. Boris Schwarz nazval Weinberga v hesle pro lexikon New Grove Dictionnary of Music „konzervativním modernistou“, opačný příměr „moderní konzervativec“ by však byl zřejmě příhodnější, jak se o Weinbergovi vyjádřil v jednom ze svých článků kytarista a kurátor série Music in Exile na Kanadské královské konzervatoři Simon Wynberg. Weinberg jednoznačně ve svých dílech pracuje s tradičními harmoniemi a je obdivuhodným melodikem.

„Přál bych si, abych pod tuto symfonii mohl napsat své jméno,“ řekl o Šesté symfonii Mieczyslawa Weinberga Dmitrij Šostakovič. Petrohradský státní symfonický orchestr · Glinka Choral College Boys’ Choir · Vladimir Lande

Kauza Vovsi
Vraťme se však zpět do válečného období. Po přesunu do Moskvy se stal Weinberg v roce 1943 členem Svazu sovětských skladatelů, což mu pomohlo existenčně zajistit rodinu, aniž by to znamenalo vstup do Komunistické strany (jejím členem se Weinberg nikdy nestal). Kolegové Dmitrij Šostakovič a Nikolaj Mjaskovskij (1881–1950) se horlivě zasazovali o uvádění a vydávání jeho skladeb. Po skončení druhé světové války se však začaly v důsledku Weinbergova polsko-židovského původu stále více stupňovat projevy diskriminace. Přispívaly k tomu i vazby rodiny na Solomona Michoëlse, kterého v roce 1948 zavraždila ve fingované autonehodě ČEKA (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR). Weinberg byl neustále sledován a jeho hudba bojkotována jak ze strany pořadatelů koncertů, tak ze strany médií a vydavatelů. Aby uživil rodinu, vrátil se – a nutno říci velmi úspěšně – ke svým kořenům a začal skládat hudbu pro cirkus a zábavní průmysl. Ve Velké sovětské encyklopedii je Weinbergovo jméno dokonce uvedeno nikoliv pod písmenem V (Vajnberg), ale pod písmenem C pod heslem „Cirkus“.

V pátek 6. února 1953, den po uvedení Moldavské rapsodie op. 47 s houslistou Davidem Oistrachem, byl Weinberg zatčen a uvězněn na základě absurdního obvinění z příprav na založení Židovského státu na Krymu. Skutečným problémem byl ale příbuzenský vztah jeho ženy Natálie s Mironem Vovsim (byla jeho sestřenicí), jenž byl jedním z hlavních obviněných v procesu dnes známém pod názvem „spiknutí lékařů“. Ve vykonstruované kauze s politickým pozadím bylo mezi léty 1952 a 1953 uvězněno na základě vynucených výpovědí prvních zatčených, mezi nimiž byl i Vovsi, celkem 28 lékařů, z nichž 13 bylo židovského původu. Rodina se obávala rovněž zatčení Natálie, která z tohoto důvodu podepsala plnou moc, v níž svěřila v případě nutnosti svou dceru Viktorii do péče Šostakovičovy ženy Niny Vasiljevny. Bez ohledu na vlastní bezpečnost napsal Šostakovič Stalinovi a jeho šéfovi tajné služby Lavrentiji Berijovi dopis, ve kterém se postavil za Weinbergovu nevinu. Weinberg byl ve vězení vystaven mrazivým teplotám až mínus 30 stupňů celsia a spánkové deprivaci. Zachránila ho Stalinova smrt v březnu roku 1953. Z vazby byl propuštěn 25. dubna 1953, jeho již tak křehké zdraví však bylo poznamenáno až do konce života. Natálie na tuto dobu později vzpomínala takto: „Brzy poté, co odjel Šostakovič se svou ženou na jih na dovolenou, donutili mě ke slibu zaslat jim telegram hned, jak Weinberga propustí. Krátce na to jsme byli schopni poslat jim telegram tohoto znění: Užijte si dovolenou. Objímáme vás, Tala a Metak. Za dva dny byli Šostakovičovi zpět v Moskvě. Ten večer jsme slavili. U stolu slavnostně pokrytém svíčkami v antických stojanech přečetla Nina Vasiljevna plnou moc, kterou jsem jí napsala. Pak Dmitrij Šostakovič vstal a vážně prohlásil: ‚Nyní svěřme tento dokument plamenům,‘ a navrhl, abych ho spálila nad svíčkou. Poté, co jsme dokument zničili, napili jsme se vodky a usedli k večeři. Zřídka kdy jsem viděla Dmitrije Šostakoviče tak klidného, ba dokonce veselého, jako byl tento večer. Seděli jsme do brzkých ranních hodin. Nina Vasiljevna se smíchem znovu líčila, jak jsem se bála, že Vitoša dostane špatnou výchovu v sirotčinci; až tehdy jsem pochopila, že byli rozhodnuti vzít si ji k sobě domů.“

Návrat
V polovině 50. let začal Weinberg velmi intenzivně pracovat pro film, a to jak pro hraný, tak pro animovaný. Poprvé se k této práci dostal již v Polsku v roce 1936, kdy se podílel na hudbě ke „sci-fi“ příběhu Fredek uszczęśliwia świat (Fredek dělá svět šťastným), v němž hraje hlavní úlohu videotelefon. Mezi jeho nejdůležitější počiny v oblasti filmové tvorby patří hudba k válečnému dramatu Летят журавли (Jeřábi táhnou) režiséra Michaila Kalatozova z roku 1957, které získalo Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes, a hudba k půvabnému animovanému příběhu podle Alana A. Milneho Винни-Пух (Medvídek Pú) z roku 1969 v režii Fedora Chitruka.

Mieczyslaw Weinberg je autorem hudby k půvabnému animovanému filmu Fedora Chitruka o Medvídkovi Pú, který se stal koncem 60. let miláčkem východního bloku.

Pasažérka
V 60. letech nasměroval Weinberg svou pozornost především k hudbě vokální a k tématu exilu a holokaustu. „Mnoho mých skladeb se vztahuje k tématu války. To téma jsem si nevybral já. Nadiktoval mi ho osud, tragický osud mých blízkých. Považuji za svou morální povinnost psát o válce, o strašlivém osudu, jaký připravilo lidem naše století.“ Vznikl cyklus Biblia cygańska (Cikánská bible) op. 57 a Osmá symfonie „Kwiaty polskie“ (Polské květy) op. 83 na verše Juliana Tuwima (1894–1953), kantáta Pamiętnik miłości (Deník lásky) op. 87 na verše Stanisława Wygodzkého (1907–1992) a další.

V roce 1968 vzniklo jedno z jeho nejzásadnějších děl – opera Passažirka (Pasažérka) op. 97 na libreto Alexandra Medveděva (1927–2010) podle rozhlasové hry Pasažérka z kabiny číslo 45 polské autorky Zofie Posmysz (*1923). Opera vypráví o Lise, bývalé dozorkyni v Osvětimi, která cestuje se svým manželem do Brazílie na zaoceánském parníku a setkává se zde s pasažérkou připomínající vězeňkyni, kterou považovala za mrtvou. Přestože se o uvedení Pasažérky zasazoval sám Šostakovič, byla premiérována až po Weinbergově smrti v roce 2010 na Bregenzském festivalu v režii Davida Pountneyho v koprodukci s Teatr Wielki ve Varšavě, English National Opera v Londýně a Teatro Real v Madridu (v roce 2006 byla opera sice uvedena v Moskvě, nicméně pouze v koncertním provedení). Na produkci, která vyšla rovněž na DVD ve vydavatelství Arthaus Musik, se podílel i Pražský filharmonický sbor. Příběh o vězeňkyni Martě uvedla rovněž Opera v Houstonu (2014), Lyric Opera v Chicagu (2015), Detroit Opera House (2015), Florida Grand Opera v Miami (2016) a další operní domy v Karlsruhe, Frankfurtu nad Mohanem, Jekatěrinburgu, Moskvě a Drážďanech.

Dva roky po vzniku Pasažérky se Weinberg rozvedl se svou první ženou Natálií a za další dva roky se oženil s přítelkyní své dcery Olgou Rachalskou. Z tohoto druhého manželství se v roce 1971 narodila dcera Anna. Natálie a dcera Viktorie emigrovaly v roce 1972 do Izraele. Sám Weinberg, který po roce 1945 opustil Sovětský svaz pouze dvakrát (v roce 1966 navštívil jako člen delegace poprvé od roku 1939 festival Varšavský podzim, v roce 1983 přijel do Brna, kde byla uvedena jeho opera Portrét), strávil poslední léta v ústraní. Trpěl Crohnovou chorobou, kvůli které nemohl téměř opustit svůj byt. Krátce před smrtí se ještě snažil oficiálně přijmout zpět své polské křestní jméno Mieczysław místo Moisej, které bylo uvedeno v jeho sovětských dokumentech. Dva měsíce před smrtí, 3. ledna 1996, konvertoval k ruskému pravoslaví. Zemřel 26. února 1996 v Moskvě.

Opera Pasažérka z roku 1968 se dočkala scénického provedení až čtrnáct let po Weinbergově smrti. Wiener Symphoniker · Teodor Currentzis (Bregenz Festival 2010)

V 70. letech sice Weinbergova popularita stoupala, nicméně pouze v relativně úzkém kruhu obdivovatelů. Jeho hudbu uváděly osobnosti jako Emil Gilels, Mstislav Rostropovič, Kiril Kondrašin, Leonid Kogan nebo Borodinovo kvarteto, jehož violoncellista Valentin Berlinskij o Weinbergovi řekl: „Vidím Weinberga ve třech inkarnacích, těsně svázaných jako druh s druhem: kosmopolita, klavírista, člověk. […] Jeho mimořádný talent se ukazuje ve všem, počínaje lidskými kvalitami. V jeho skladbách se odráží okouzlující noblesa, skromnost, slušnost a inteligence.“

Klavírista Emil Gilels byl jedním z velkých příznivců Weinbergova díla. Sonáta pro klavír č. 4 op. 56 (LIVE, Moskva, 23. února 1957) )

Hudební odkaz
Weinberg byl nadaným skladatelem prakticky ve všech žánrech. Zkomponoval dvacet šest symfonií, mezi nimi Symfonii č. 21 „Kaddish“, která byla uvedena v české premiéře v rámci projektu Musica non grata a je věnována obětem povstání ve Varšavském ghettu v roce 1943. K tomu se Šostakovičem dlouhodobě soupeřil o to, kdo zkomponuje více smyčcových kvartetů. Weinberg jich stihl dokončit sedmnáct, o dva více než jeho přítel. Napsal také na tři desítky sonát pro sólový klavír, housle, violu, violoncello, kontrabas nebo klarinet. Ze sedmi instrumentálních koncertů zmiňme brilantní koncert pro trubku nebo houslový koncert proslavený Leonidem Koganem. V katalogu Weinbergových děl najdeme na 150 písní od lamentů až po zhudebněné verše Juliana Tuwima či Williama Shakespeara, skladby pro komorní ansámbly, Requiem, kantáty, sedm oper, tři operety, dva balety, filmovou a scénickou hudbu, hudbu k rozhlasovým pořadům a cirkusovým představením. V jeho dílech se podstatnou měrou odráží jeho životní příběh, který se utvářel na pozadí druhé světové války, stalinského režimu a post-stalinské éry infikované šikanou ze strany komunistů. Přesto si ho lidé pamatují jako „člověka, který vždy viděl jasné světlo i v temných okolnostech“ (Tommy Persson, Weinbergův švédský přítel). On sám vyjádřil svůj postoj k životu v jednom z dopisů své druhé ženě Olze: „Koneckonců být skladatelem, to není zábava, je to věčný rozhovor, věčné hledání harmonie v lidech a přírodě. Toto hledání je smyslem a povinností našeho krátkého putování po zemi.“

Spolupráce a podpora

Organizátor

S podporou

Spolupráce

Spolupráce

Spolupráce

Mediální partner

Mediální partner

Mediální partner

Kontaktujte nás

Povinné údaje