Paul Hindemith

16/11/1895 Hanau, 28/12/1963 Frankfurt nad Mohanem  

„Skladatel by měl v dnešní době psát jen tehdy, pokud zná účel, pro který píše. Dny, kdy komponoval jenom pro sebe, jsou asi navždycky pryč.“ Paul Hindemith

Paul Hindemith ztělesňuje prototyp komplexní hudební osobnosti. Byl nejen vynikajícím skladatelem, jenž zasáhl snad do všech klasických hudebních žánrů, včetně hudby pro film a rozhlas, ale také skvělým houslistou a violistou, komorním hráčem, který působil v několika mezinárodně úspěšných souborech, hudebním teoretikem, pedagogem a publicistou. Je autorem několika odborných knih a studií, mimo jiné nauky o harmonii Unterweisung im Tonsatz (Návod k hudební skladbě), jež vyšla poprvé v roce 1937. Po bouřlivých začátcích, kdy reagoval na expresionismus, surrealismus a dadaismus, našel nakonec svůj svět v promyšlenosti kontrapunktického systému a v barokních formách a stal se předním německým reprezentantem stylu tzv. nové věcnosti (Neue Sachlichkeit) – hudby s pevnou, rozumovou konstrukcí, stojící v protikladu citově rozervanému pozdnímu romantismu.

Biografie

Narodil se 16. listopadu 1895 v německém Hanau jako nejstarší syn Roberta Hindemitha (1870–1915) a Marie Hindemithové (rozené Warneckeové, 1868–1949). V roce 1898 přišla na svět sestra Antonie, o dva roky později bratr Rudolf. Kolem roku 1910 sourozenci vytvořili tzv. „Frankfurtské dětské trio“ (Toni hrála na klavír, Rudolf na cello a Paul na housle). Otec miloval hudbu a své dva syny v tomto směru již od mládí nemilosrdně driloval. Vedle hlavních nástrojů – houslí u Paula a violoncella u Rudolfa – hráli oba chlapci rovněž na klavír a ovládali několik dechových nástrojů. Zřejmě nejšťastnější část svého dětství prožil malý Paul v letech 1899 až 1902 u prarodičů z otcovy strany v Naumburgu nedaleko Lipska. Po návratu domů mu však nastaly těžké časy. Aby „znovu dostal [hudební] šmrnc, musel si to ten rošťák pořádně odčinit“, napsal otec Robert v jednom z dopisů pozdější Paulově mecenášce Emmě Ronnefeldtové. Vztahy mezi synem a otcem zůstaly napjaté až do roku 1915, kdy Robert Hindemith padl na francouzské frontě. Říká se, že ještě dlouho po jeho smrti děsila Paula představa, že by se mohl vrátit.

V roce 1905 přesídlila rodina do Frankfurtu. Paul ukončil se skvělými výsledky základní vzdělání, rodina však neměla prostředky na další studia. Díky kapelníkovi Frankfurtské opery Adolfu Rebnerovi byl v roce 1909 přijat do jeho houslové třídy na frankfurtské konzervatoři a zásluhou Rebnera získal také tolik potřebné stipendium. K houslím si roku 1912 přidal hodiny kontrapunktu a skladby u Arnolda Mendelssohna, čtení partitur u Karla Breidensteina a dirigování u Fritze Bassermanna. V roce 1913 přešel do kompoziční třídy Bernharda Seklese, ve které setrval až do konce studií. Ta ukončil v zimním semestru na přelomu let 1916 a 1917. Mimořádné hudební nadání otevřelo Paulovi, ale i jeho bratru Rudolfovi, dveře do frankfurtské měšťanské společnosti a postupně i k materiální podpoře, kterou jim začali poskytovat majetnější rodiny či jednotlivci z Frankfurtu, Aarau, Mainzu a Friedbergu, mezi nimi rodina Ronnefeldtova, Karl Schmidt, Emma Lübbecke-Job, Fried Lübbecke, Irene Hendorf a další. Paul zůstal až do konce života k těmto přátelům vděčně připoután.

Klub Urian
V roce 1913 napsal Paul Hindemith v jednom z dopisů přátelům: „Největším úspěchem posledních měsíců bylo založení našeho konzervatorního klubu Urian. Má šest členů (jeden šílenější než druhý) a naším hlavním cílem je bavit se. [...] Rovněž se věnujeme hudbě, ale takové, kterou snesou jen speciálně připravené uši. Nejlépe ty, které jsou vycpané vatou. Dopustili jsme se zločinu, že jsme vytvořili divadelní hru s hudbou, kterou bychom měli hrát po Novém roce. Jste rovněž srdečně zváni. Ale vezměte si s sebou, prosím, aspirin.“ Pod vlivem klubu Urian zkomponoval Hindemith v letech 1913 až 1920 sedm tzv. „dramatických mistrovských děl“ – absurdních, místy až surrealistických skladeb, jejichž náměty mají obvykle autobiografické pozadí. Skladba, o které mluví Hindemith v dopise, je pravděpodobně Das Leben dringt in die Zelle (Život pronikající do buňky), ze které se dochovaly pouze dvě skici.

Frankfurtská opera
Hindemith byl považován za velmi nadaného houslistu, jehož „měkký, krásný tón“ a „oduševnělý výraz“ se těšily velkému uznání. V Karlsruher Tageblatt se 5. února 1916 objevila tato kritika: „Jeho hra se vyznačuje klidem, naprostou bezchybností v prstokladu a technice smyčce, přesvědčivou ušlechtilostí tónu, strhujícím elánem a hlubokou intimitou.“ Nebylo mu ještě ani dvacet, když byl přijat do sekce prvních houslí Frankfurtské opery. Dva roky působil jako zástupce koncertního mistra a v březnu 1916 se stal koncertním mistrem, nejmladším v historii frankfurtského operního domu. „Připravili pro mě velmi obtížný konkurz. Nejprve mě poslali k řediteli, aniž bych vůbec věděl, co mám dělat. Zcela bez přípravy jsem řediteli a oběma dirigentům zahrál první větu z Brahmsova a Beethovenova koncertu, celý Mendelssohnův koncert a také Chaconnu, což bylo pro pány samozřejmě velkým překvapením. Následující čtvrtek jsem absolvoval další předehrávku, na které byl kromě již výše zmíněných pánů přítomen amsterodamský dirigent Willem Mengelberg (ředitel koncertů ve zdejším muzeu) a řada členů našeho orchestru. [...] Všechno dopadlo dobře; Mengelberg [...] mi však absolutně nechtěl místo dát, protože jsem údajně příliš mladý, nicméně já jsem slyšel, že už měl v rukávu jiného houslistu. Když jsem však zahrál nesmírně obtížné pasáže ze Salome (které jsem nikdy předtím neviděl) a plynule je přečetl z listu, nemohl už mít žádné námitky.“ Z časově náročného místa koncertního mistra se Hindemith vyvázal v roce 1922, kdy mu začalo nakladatelství Schott, se kterým uzavřel v roce 1919 exkluzivní smlouvu na vydávání svých děl, vyplácet pravidelnou měsíční apanáž. Schottu zůstal Hindemith věrný po celý život, velké přátelství jej pojilo zejména s Willym Streckerem.

První světová válka
Začátek první světové války zastihl Hindemitha ve Švýcarsku, kde si přivydělával jako houslista v lázeňském orchestru v Heidenu. Jeho počáteční entuziasmus „sloužit své vlasti“ švýcarský pobyt poněkud zbrzdil a postupně vyprchal, když se k němu začaly dostávat první otřesné zprávy z fronty. Dvakrát byl povolán a neodveden ze zdravotních důvodů. Nakonec v srpnu 1917 nastoupil do vojenské kapely a založil smyčcové kvarteto, se kterým koncertoval za frontovou linií. Zbyl i čas na komponování. Z této doby se datují Smyčcový kvartet č. 2 op. 10 a první dvě houslové sonáty z op. 11. Nakonec se ani Hindemith nevyhnul konfrontaci s hrůzami války, o čemž svědčí zápis v jeho deníku z 27. května 1918: „K večeru bylo u města svrženo osm bomb. Jedna zasáhla muniční konvoj, který bivakoval 10 minut od nás. [...] Hrozný pohled. Krev, roztrhaná těla, mozek, utržená koňská hlava, kosti na padrť. Hrůza! Jak se člověk může stát tak krutým a lhostejným. Myslel jsem, že už nikdy nebudu moci v klidu jíst ani pracovat poté, co jsem něco takového viděl – a teď opět sedím doma, píši, povídám si, mám dobrou náladu a nemyslím na to, jak brzy by se mohl i za mě rozeznít umíráček.“

Ukázka z rané tvorby Paula Hindemitha. Smyčcový kvartet č. 2 op. 10 zkomponoval za frontovou linií během roku 1918. Kocianovo kvarteto, 1995

Donaueschingen
Důležitým mezníkem v Hindemithově kariéře se stal Festival komorní hudby v Donaueschingenu, jehož první ročník se uskutečnil v létě roku 1921. Akce vznikla s cílem pomoci mladým, výhradně neznámým autorům najít cestu na koncertní pódia. Z více než šesti set přihlášených děl bylo do programu prvního ročníku vybráno pouhých deset, mezi nimi i Smyčcový kvartet č. 1 op. 4 českého skladatele Aloise Háby. Hlavní hvězdou se však stal právě Paul Hindemith a jeho Smyčcový kvartet č. 3 op. 16, který jej doslova přes noc katapultoval mezi nejvýraznější německé avantgardní skladatele. Tisk nešetřil nadšením: „Hindemithova skladba odhaluje bohatý, originální dar invence, smělost temperamentu i kompozice a dovoluje autora označit za výjimečný talent.“ Další triumf přišel v roce 1922, když festival uvedl Komorní hudbu č. 1 op. 24 a písňový cyklus Die junge Magd (Mladá děvečka) op. 23 na slova Georga Trakla. V roce 1923 se stal Hindemith členem programového výboru festivalu a díky jeho iniciativě zde byla v roce 1924 poprvé uvedena díla Arnolda Schönberga a Antona Weberna. V roce 1927 se festival přestěhoval do Baden-Badenu a přejmenoval se na Deutsche Kammermusik Baden-Baden.

Smyčcový kvartet č. 3 op. 16 uvedený v roce 1921 na festivalu v Donaueschingenu katapultoval Paula Hindemitha mezi nejvýraznější německé avantgardní skladatele. Danish String Quartet

Komorní hudba
Paul Hindemith své hráčské mistrovství na housle a violu zúročil nejen v sólových vystoupeních, ale i v několika komorních souborech. V roce 1914 se stal primáriem Rebnerova kvarteta (později přešel na violu), které se soustředilo na tvorbu Josepha Haydna a Ludwiga van Beethovena, což se ovšem progresivnímu Hindemithovi začalo brzy zajídat. „Tahle hudba by měla být na pět let zakázána!“ zapsal si. Právě kvůli nesouhlasu s repertoárem Rebnerovo kvarteto na podzim roku 1921 opustil. Zásadní komorní uskupení jeho života se začalo formovat v témže roce během prvního ročníku festivalu v Donaueschingenu v souvislosti s uvedením Smyčcového kvartetu č. 3 op. 16. Z příležitostně sestaveného tělesa, ve kterém hrál Paul na violu a jeho bratr Rudolf na cello, vzniklo v roce 1922 Amarovo kvarteto pojmenované po primáriovi Liccovi Amarovi. Repertoár souboru se soustředil především na novou tvorbu a Hindemith byl jeho členem až do roku 1929, kdy založil společně s houslistou Josefem Wolfsthalem, jehož po předčasné smrti v roce 1931 nahradil jeho žák Szymon Goldberg, a violoncellistou Emanuelem Feuermannem smyčcové trio, se kterým úspěšně koncertoval až do března 1934.

Zkušenosti s komorními soubory zcela jistě ovlivnily i Hindemithovu tvorbu, neboť mezi léty 1920 až 1934 napsal podstatnou část svých komorních skladeb: tři smyčcové kvartety (op. 16, op. 22 a op. 32) z let 1920 až 1923, Kleine Kammermusik (Malou komorní hudbu) pro dechové kvinteto op. 24/2 (1922), Tři kusy pro pět nástrojů (B klarinet, C trumpeta, housle, kontrabas a klavír, 1925), Smyčcová tria č. 1 a 2 (1924, 1933), sonáty pro sólové housle, sólovou violu a sólové violoncello op. 25 a op. 31, Houslovou sonátu č. 2 op. 25, Suitu „1922“ op. 26 pro klavír, drobné skladby pro klavír op. 37 (1924–1926), Kánonickou sonatinu pro dvě flétny op. 31, Osm kusů pro sólovou flétnu (1927), Kleine Klaviermusik (Malá klavírní hudba, 1929) nebo skladby pro sólový kontrabas z roku 1929. Do let 1922 až 1927 se pak datuje významný cyklus koncertantních skladeb s názvem Kammermusik (Komorní hudba) s opusovými čísly 24, 36 a 46, který má sedm částí a nabízí zajímavá nástrojová obsazení ve spojení se sólovými nástroji (klavírem, violoncellem, houslemi, violou, violou d’amore a varhanami). Na přelomu dvacátých a třicátých let píše Triosatz pro tři kytary (1925–1930), Trio pro violu, heckelphon (nebo tenorsaxofon) a klavír op. 47 (1928), Koncertní kus pro dva altové saxofony (1933), Morgenmusik (Ranní hudbu) aneb sonátu pro trubku, pozoun a tubu (1932), Abendkonzert (Večerní koncert) pro tři zobcové flétny nebo sedm kusů pro trautonium Des kleinen Elektromusikers Lieblinge (Miláčkové malého elektrohudebníka, 1930).

Do dvacátých let spadá rovněž velká část Hindemithovy písňové tvorby. Fascinoval jej literární expresionismus, a tedy například básně Else Lasker-Schülerové a Georga Trakla, poezie Christiana Morgensterna a Rainera Marii Rilkeho. Na počátku dvacátých let postupně vznikaly cykly Melancholie op. 13 na slova Christiana Morgensterna (1919), Hymny Walta Whitmana op. 14 (1919) a Osm písní op. 18 (1920). V roce 1922 zkomponoval Des Todes Tod (Smrt smrti) op. 23a na básně Eduarda Reinachera a již zmiňovaný cyklus Die junge Magd (Mladá děvečka) op. 23b na texty Georga Trakla. Svou písňovou tvorbu tohoto období završil cyklem Das Marienleben (Život Mariin) op. 27 na básně Rainera Marii Rilkeho (dvě verze z roku 1923 a 1948) a Serenádami op. 35 (1924). Do třicátých a čtyřicátých let pak spadají mimo jiné Písně na básně Friedricha Hölderlina pro tenor a klavír (1933–1935), English Songs pro hlas a klavír (Anglické písně, 1942–1943) a mnoho dalších samostatných písní či cyklů na texty Angela Silesia, Clemense Brentana, Friedricha Nietzscheho, Friedricha Rückerta, Johna Keatse nebo Charlese Baudelaira. O Hindemithově představě, jaké texty ke zhudebnění vyhledával, se dočteme v dopise básníkovi Eduardu Reinacherovi z roku 1930: „Mám-li z textu vytvořit píseň, musí v něm být nevázaná místa, která básník ponechal do jisté míry prázdná, ponechaná skladateli volně k dispozici tak, aby si o hudbu přímo říkala.“ 

Mluvíme-li o vokální tvorbě Paula Hindemitha, musíme také zmínit jeho četné sborové skladby ať už pro chlapecký, ženský, mužský či smíšený ansámbl. Uveďme zde například Chansons pro mužský sbor (1939), čtyři sbory na texty středověkých básníků pro smíšený sbor a žesťový ansámbl Apparebit repentina dies (1947), The Demon of the Gibbet (Ďábel šibenice) pro mužský sbor (1949), Canon pro mužský sbor a tubu z roku 1959 a řada dalších.

Das Marienleben (Život Mariin) op. 27 (verze z roku 1948) na básně Rainera Marii Rilkeho v překrásné interpretaci Rachel Harnisch a Jana Philipa Schulze. © Naxos

Berlín
V roce 1927 přijal Hindemith místo profesora skladby na Vysoké hudební škole v Berlíně. Po Franzi Schrekerovi, který byl od roku 1920 ředitelem této instituce, tak vstoupila na půdu akademie další výrazná skladatelská osobnost. V Berlíně se stal z Hindemitha velký filmový fanoušek. Oblíbil si zejména filmy s Charlie Chaplinem, Busterem Keatonem a Haroldem Lloydem. Navštěvoval také kabaretní představení a velkolepé moderní inscenace v Krollově opeře, kterou od roku 1927 umělecky řídil Otto Klemperer (v roce 1927 sem odešel také Alexander Zemlinsky), a těšil se z přátelství mnoha skvělých umělců: Daria Milhauda, Igora Stravinského, Artura Schnabela nebo Waltera Giesekinga. Každé ráno cvičil a vyrážel na pravidelnou procházku po lese, chodil na hodiny boxu a plavání a s manželkou Gertrud (rozenou Rottenbergová) navštěvoval fotbalové zápasy. V Berlíně si také udělal řidičský průkaz a studoval latinu a matematiku. Vedle skladatelské a pedagogické činnosti se intenzivně věnoval hře na violu. V říjnu 1929 premiéroval v londýnské Queen’s Hall Koncert pro violu Williama Waltona, v prosinci téhož roku v Concertgebouw Amsterodam Koncert pro violu a orchestr č. 1 op. 108 Daria Milhauda (Milhaud mu koncert dedikoval). V letech 1927 a 1929 podnikl dvě koncertní cesty do Sovětského svazu.

Operní tvorba dvacátých let
Do operního žánru přispěl Paul Hindemith zejména díly Cardillac (1925–1926/1952), Mathis der Maler (Malíř Mathis, 1934–1935) a Die Harmonie der Welt (Harmonie světa, 1956–1957). Ve své operní tvorbě obecně nabídl kontrast k wagnerovskému pojetí hudebního dramatu. Vůči Richardu Wagnerovi se zcela otevřeně vymezil už v roce 1925 parodií Ouvertüre zum Fliegenden Holländer, wie sie eine Kurkapelle morgens um 7 am Brunnen vom Blatt spielt (Předehra k Bludnému Holanďanovi, jak ji hraje lázeňská kapela v sedm hodin ráno u kašny z listu). 

V roce 1921 způsobily ve Stuttgartu naprostý skandál premiéry Hindemithových jednoaktovek Mörder, Hoffnung der Frauen (Vrah, naděje žen, 1919) podle divadelní hry Oskara Kokoschky a Das Nusch-Nuschi (Nuš-Nuši, 1920) na libreto Franze Bleie. O rok později se ve Frankfurtu dočkala stejného přijetí i opera o jednom dějství Sancta Susanna (Svatá Zuzana) na libreto Augusta Stramma, kterou skladatel zkomponoval za pouhé dva týdny na přelomu ledna a února 1921. Opera, ve které jeptiška podlehne svým erotickým fantaziím a je za to společenstvím řádových sester nemilosrdně zatracena, byla Hindemithovým vyrovnáním se s expresionismem, a to nejen tématem, ale i využitím hudebních prostředků, které atakují hranice tonality. 

V roce 1926 přichází v Hindemithově operní tvorbě obrat. Na libreto Ferdinanda Liona píše Cardillac, své první celovečerní dílo o zlatníkovi, jenž vraždí své zákazníky. Cardillac se stává „výkladní skříní“ stylu tzv. nové věcnosti (Neue Sachlichkeit). Hudba je střízlivá, působí až jaksi nezúčastněně, přesto naprosto přesně koresponduje s významem scény a kontextem děje. Cardillac pracuje s áriemi, ve kterých se hlas propojuje s koncertantními nástroji, je zde duet zpracovaný do formy preludia a fugy, Hindemith využil i formu passacaglie. 

V roce 1929 si Hindemith po dlouhém hledání komického námětu vystřelil ze svých současníků „parodií na operu“ s názvem Neues vom Tage (Novinky dne) na libreto Marcelluse Schiffera, se kterým se potkal již při práci na hudebním skeči Hin und Zurück (Tam a zpět, 1927). Hindemith v tomto díle využil širokou škálu hudebních stylů: prvky jazzu typické pro takzvanou Zeitoper (operu na námět ze současnosti) se zde mísí s áriemi v konvenčním stylu s přehnanými kantilénami. Obzvláště vtipná je scéna, v níž hlavní hrdinka Laura sedí nahá v hotelové vaně a zpívá koloraturní árii opěvující přívod teplé vody – scéna, kterou nacističtí funkcionáři, především Adolf Hitler, Hindemithovi nikdy nezapomněli. Neues vom Tage premiéroval Otto Klemperer v berlínské Krollově opeře v roce 1929.

Opera Cardillac o zlatníkovi, jenž vraždí své zákazníky, přinesla zásadní obrat do Hindemithovy operní tvorby. Stala se výkladní skříní stylu tzv. nové věcnosti (Neue Sachlichkeit). Záznam představení z Bavorské státní opery z roku 1985, dirigent Wolfgang Sawallisch, režie Jean-Pierre Ponnelle

Nová média
Poválečný vzestup popularity nových médií Hindemitha přirozeně zaujal. Již v roce 1921 složil hudbu k filmu In Sturm und Eis (V bouři a ledu) režiséra Arnolda Fancka, průkopníka filmů z prostředí velehor. V roce 1927 následoval Kocour Felix a o rok později film Vormittagsspuk (Dopolední strašidlo) ve spolupráci s německým představitelem dadaismu, malířem a filmovým producentem Hansem Richterem. Abstraktní dílo s důrazem na pohyb, který je podpořen hudbou do té míry, že se vizuální stránka postupně mění v intenzivní hudební prožitek, se bohužel nedochovalo. Po svém přesunu do Berlína Hindemith také neúnavně experimentoval v berlínském rozhlasovém výzkumném středisku. Jeho komorní skladba Anekdoten für Radio (Anekdoty pro rozhlas) z roku 1925 je jednou z prvních originálních kompozic pro toto nové médium. Pro konferenci Neue Musik Berlin (Nová hudba Berlín) vytvořil v roce 1930 hudební rozhlasovou hru Sabinchen na text Roberta Seitze. Do programu konference tehdy napsal: „Způsob, jakým se dosud psaly hudební rozhlasové hry, nepovažuji za správný. Buďto jsou směsicí akustických triků, které málokdy splňují umělecké požadavky a hudba vedle nich ruší mluvené hlasy a zvuky, nebo jsou tak zásobeny hudební složkou, že mezi nimi a operou, kantátou nebo jakýmkoli absolutním hudebním dílem není žádný rozdíl. V rozhlasové hře Sabinchen jsem se snažil použít hudbu jako základ všech akustických událostí. Hudba určuje nejen jejich formální sled, ale také rytmus, sílu tónu a barvu ostatních zvukových složek, které jsou stále v každém případě zapotřebí. Místo nesmyslné série akustických vjemů by však měla být posluchači nabídnuta skladba, která uspokojuje jeho umělecké potřeby, pracuje s prostředky mikrofonního přenosu a vědomě využívá provedení bez viditelného interpreta jako uměleckého prostředku.“

Tvorba Paula Hindemitha zasáhla i do filmového žánru. Ukázka hudby k filmu Arnolda Fancka z prostředí velehor In Sturm und Eis (V bouři a ledu). Deutsches Symphonie-Orchesters Berlin, dirigent Dennis Russell Davies, 1996

Spolupráce s Bertoltem Brechtem
Jistá radikalizace hudebního divadla na přelomu dvacátých a třicátých let se nevyhnula ani Paulu Hindemithovi a vyústila v krátkou spolupráci s Bertoltem Brechtem. Brecht hledal v této době formy tzv. „kolektivního uměleckého cvičení“, které ve stejném období rozvíjel také Hindemith, a sice ve své teorii označované Gebrauchsmusik zum Selbstspielen (užitné hudbě určené k vlastnímu muzicírování). Brecht v roce 1929 prohlásil, že „muzicírování“ přináší užitek samo o sobě a nemusí zákonitě směřovat ke konkrétním cílům. Tandem Brecht–Hindemith dal v roce 1929 vzniknout dvěma jevištním dílům: Der Lindberghflug (Lindberghův let), inspirovaný prvním přeletem Atlantiku Charlesem Lindberghem (na tomto projektu se podílel také Kurt Weill, který vzápětí z díla Hindemithovu hudbu odstranil, prázdné úseky dokomponoval a ještě téhož roku uvedl dílo ve formě kantáty v Krollově opeře v Berlíně pod taktovkou Otto Klemperera), a Lehrstück, avantgardní koncept hudebního divadla, který sledoval vzdělávací cíle tím, že chtěl prostřednictvím kolektivního muzicírování spojit společné zážitky a hudební výchovu. V roce 1930 se ovšem Brecht a Hindemith ideově i pracovně rozešli. K jejich otevřenému rozkolu došlo během příprav festivalu Neue Musik Berlin, když festivalový výbor, jehož byl Hindemith členem, odmítl Brechtovu politicky motivovanou skladbu Die Maßnahme (Opatření). Brecht obvinil programový výbor z politické cenzury.

Společně s Bertoltem Brechtem a Kurtem Weillem napsal Paul Hindemith v roce 1929 hudebně-dramatické dílo Der Lindberghflug (Lindberghův let), které brechtovským způsobem reagovalo na vzestup nacistického hnutí v Německu.

Hindemith a Třetí říše
Navzdory mezinárodním i domácím úspěchům nebylo postavení Paula Hindemitha v Německu na počátku třicátých let vůbec jednoznačné. Jeho situace se soustavně zhoršovala se sílící mocí nacionálních socialistů, přestože se za jeho tvorbu postavila řada význačných osobností německé hudby, mj. i Richard Strauss či tehdejší šéfdirigent Berlínských filharmoniků Wilhelm Furtwängler. S nástupem Adolfa Hitlera k moci v lednu 1933 došlo k zatím sice neoficiálnímu, ale zcela systematickému stahování Hindemithovy hudby z německých pódií a k rušení nabídek na koncertování. Reakční kruhy kolem stranického ideologa NSDAP Alfreda Rosenberga označily jeho hudbu za „kulturně bolševickou“ a trnem v oku byla nacistickým pohlavárům rovněž Hindemithova spolupráce s kolegy v triu Simonem Goldbergem a Emanuelem Feuermannem, kteří byli židovského původu, i jeho manželka Gertrud, u jejíhož jména byla sice ještě v protokolu berlínské Akademie der Künste z roku 1937 uvedeno, že je „árijka“, na düsseldorfské výstavě Entartete Musik (Zvrhlá hudba) v roce 1938 byl však již otevřeně propírán její židovský původ. Do obrazu ideálního reprezentanta „nového Německa“ nezapadlo ani Hindemithovo vystoupení na znamení solidarity s lidmi pronásledovanými režimem na Štědrý den roku 1933 v berlínské vazební věznici Moabit, kde byl v té době vězněn jeho švagr Hans Flesch. Od roku 1934 se nesměly vysílat Hindemithovy skladby v rozhlase a v roce 1936 byl přímo na Goebbelsův pokyn nucen prezident Říšské hudební komory Peter Raabe, paradoxně Hindemithův příznivec, vydat absolutní zákaz provádění jeho skladeb. Navzdory všem těžkostem ale mohl stále cestovat do zahraničí. V letech 1935–1937 koncertoval v Itálii, Francii, Švýcarsku a Turecku, kam odjel poprvé v roce 1935 na pozvání prezidenta Kemala Atatürka. Do Turecka podnikl v rozmezí let 1935 až 1937 celkem čtyři několikaměsíční cesty, aby tam pomohl vybudovat moderní hudební školství západního stylu (stál například u zrodu ankarské konzervatoře v roce 1935).

K prvním vážným úvahám o emigraci přiměly Hindemitha události, které následovaly po zveřejnění článku dirigenta Wilhelma Furtwänglera v Deutsche Allgemeine Zeitung 25. listopadu 1934. Furtwängler v něm na obranu mladého skladatele napsal: „Je jisté, že pro německou hudbu ve světě neudělal z mladé generace nikdo víc než Paul Hindemith. Dnes přirozeně nemůžeme vědět, jaký význam bude mít Hindemithovo dílo pro budoucnost, o to tu však nejde. Víc než o ‚případ Hindemith‘ jde o všeobecnou otázku zásadního charakteru. A také, a to si musíme uvědomit, si nemůžeme dovolit v souvislosti s celosvětovým nedostatkem skutečně dobrých hudebníků jen tak beze všeho odmítnout takového člověka, jako je Hindemith.“ Reakce na Der Fall Hindemith (Případ Hindemith) přišla vzápětí. Již 6. prosince označil Joseph Goebbels ve svém projevu v Berlínském sportovním paláci Hindemitha za „atonálního výrobce hluku“ a prohlásil: „Nacionální socialismus nepředstavuje jen politické a sociální, nýbrž i kulturní svědomí národa [...]. To je třeba říci, aby se v názorovém střetu udělalo jasno.“ Hindemith rychle vyvodil důsledky: již den před Goebbelsovým projevem požádal ředitele Berlínské hudební akademie, aby mu „vzhledem k událostem posledních dnů udělil dovolenou na dobu neurčitou“. Z jeho kroků v následujících třech letech je již patrná příprava na život v emigraci, zejména snaha zajistit pro sebe a svou ženu existenci ve Spojených státech. V roce 1937 píše Gertrud Hindemithová zástupci nakladatelství Schott Willy Streckerovi: „Sám víš nejlépe, že P. nikdy nejedná unáhleně ve slepé vášni a že všechna rozhodnutí v něm zrají pomalu, ale jistě.“ 

Manželé Hindemithovi definitivně opustili Berlín v srpnu 1938, čtyři měsíce po düsseldorfské výstavě Entartete Musik, do které byla zahrnuta i Hindemithova díla. Nejprve se přesunuli do Švýcarska a v roce 1940 se na dalších třináct let usadili ve Spojených státech amerických. Dne 6. dubna 1939 napsal Paul své ženě: „Umělecká opatření přijatá v Německu jsou zcela v linii s veškerým počínáním Říše, která se stále zdá být diktována pouze megalomanií, sadismem a surovostí. Připadám si jako myš, která lehkovážně tančila před padacími dvířky, kterými také vlezla dovnitř, ale která zacvakla v okamžiku, kdy čistě náhodou byla na chvíli venku!“

Tvorba 30. let
Třicátá léta dala vzniknout několika Hindemithovým stěžejním dílům. V roce 1935 vznikl Koncert pro violu a orchestr „Der Schwanendreher“. Výraz Schwanendreher, doslova „obraceč labutí“, se ve středověku užíval k označení kuchařova pomocníka, který na rožni otáčel labuť, aby se celá dobře propekla. Hindemith měl však při kompozici na mysli jiný význam tohoto slova – ten, který odkazuje ke kultuře středověkých potulných muzikantů hrajících na flašinet nebo niněru, jejichž kliky mohly mít tvar labutího krku. V roce 1936 složil Hindemith Smuteční hudbu pro violu a smyčce a především operu Mathis der Maler (Malíř Mathis), ve které volným způsobem zpracoval historická fakta ze života německého renesančního malíře a autora Isenheimského oltáře, Matthiase Grünewalda. V srpnu 1933 byla hotova první verze libreta, jehož autorem byl sám Hindemith. Vtělil do něj aktuální problém zneužívání moci a právo umělce na svobodnou tvorbu (např. ve scéně pálení knih). Libreto definitivně dokončil v červnu 1935 a 27. července téhož roku byla hotova celá opera. Mathis je ve skladatelově pojetí umělcem, který se vzdá svého umění, aby se mohl postavit na stranu utlačovaných. Nakonec je jimi ale trpce zklamán a uvědomí si, že zradil to nejlepší v sobě: své umění. Dochází k poznání, že umělec, který zradí své schopnosti, zůstává společensky neužitečný. Jde s největší pravděpodobností o postoj, který zaujal i Hindemith, aby odolal sílícímu politickému tlaku. 

V polovině roku 1933, během práce na první verzi libreta, přišla Hindemithovi od dirigenta Wilhelma Furtwänglera objednávka na novou skladbu pro Berlínské filharmoniky. Furtwängler se chtěl tímto krokem postavit na stranu talentovaného tvůrce. Hindemith využil tři symfonické části zamýšlené pro operu Malíř Mathis a napsal Symfonii „Malíř Mathis“, jejíž premiéra se s obrovským úspěchem uskutečnila 12. března 1934. Jak Hindemith, tak Furtwängler věřili, že se tím opeře Malíř Mathis otevřela cesta na německá pódia. Výsledek byl však zcela opačný: premiéra opery se uskutečnila až o tři roky později, 28. května 1938 v Curychu. 

Symfonii Malíř Mathis uvedla v Čechách poprvé Česká filharmonie s Václavem Talichem 17. října 1934, tedy půl roku po berlínské premiéře. Dne 4. května 1935 ji zahrál na Filharmonickém koncertu také orchestr Nového německého divadla pod taktovkou Georga Szélla.

Symfonie Malíř Mathis. Gustav Mahler Jugendorchester, dirigent Herbert Blomstedt. BBC Proms, 2010

USA
Se Spojenými státy navázal Hindemith první kontakt již v roce 1930, kdy pro Elizabeth Sprague Coolidge Festival ve Washingtonu zkomponoval Koncertní hudbu pro klavír, žestě a harfy op. 49. Ve stejném roce vznikla rovněž Koncertní hudba pro smyčce a žestě op. 50 na objednávku Sergeje Kusevického k padesátému výročí založení Bostonského symfonického orchestru. Na svou první koncertní cestu po východním pobřeží USA se Hindemith vydal koncem března 1937, tedy v době, kdy už byla jeho hudba v Německu oficiálně zakázána. Hrál ve Washingtonu, Bostonu, Chicagu, Buffalu a v New Yorku. V Chicagu uvedl světovou premiéru své Sonáty pro sólovou violu (1937). Další turné po Nové Anglii absolvoval od února do dubna 1938. Delší pobyt v USA trvající téměř pět měsíců absolvoval v roce 1939 Jeho cíl byl jasný – uchytit se v Hollywoodu. Po návštěvě filmových studií však vyjádřil svou absolutní deziluzi: „Myslím, že jsem docela vyléčen z myšlenky dělat zde něco pro film (podpořeno navíc naprosto šílenou myšlenkou vytvořit něco umělecky hodnotného). Člověk se nemůže něčím takovým zabývat vážně.“

Hindemith nazval Spojené státy zemí „omezených nemožností“. Ve chvílích nejhlubší deprese si své ženě postěžoval: „Pokud se po příjezdu do této požehnané země budeš cítit stejně jako já, utvoříme úžasnou dvojici. Obávám se, že si tu nikdy pořádně nezvyknu; i když peněžní transakce budou probíhat hladce a čas se nebude odvíjet po stále idiotštějších oběžných drahách, jeden tu vydrží skutečně jen dočasně, pokud se nechce nechat dohnat k beznaději nebo k pití – ale ani to tu nechutná dobře!“ Jeho postoj se přesto začal postupně měnit a v únoru 1940 do USA definitivně přesídlil, byť váhavě, ovšem s potvrzeným lektorátem na Univerzitě v Buffalu, Cornellově univerzitě v Ithace a Wells College v Auroře a s místem profesora kompozice na letní akademii Bostonského symfonického orchestru v Tanglewwodu, které mu nabídl Sergej Kusevickij. Začátkem března 1940 pak přišla rozhodující, lze říct osudová nabídka k sérii přednášek na Yaleově univerzitě v New Haven, kde svým působením oslnil natolik, že mu byl od zimního semestru 1940–1941 nabídnut post hostujícího profesora. „Naše bezprostřední budoucnost se zdá být zajištěna,“ napsal 7. dubna 1940 Hindemith své ženě do Švýcarska s výzvou, aby se začala balit. 

Paul Hindemith diriguje svou Koncertní hudbu pro žestě a smyčce op. 50 z roku 1930, která vznikla na objednávku Sergeje Kusevického k padesátému výročí založení Bostonského symfonického orchestru. Záznam koncertu z roku 1963, Chicago Symphony Orchestra, dirigent Paul Hindemith

Yaleova univerzita
V New Haven našel Hindemith konečně domov. „Je to první místo v této zemi, kde cítím, že bych zde mohl být trochu doma…“ Zájem univerzity byl takový, že si vymohl velmi solidní podmínky, které zahrnovaly v podstatě totální reorganizaci výuky hudby. Jeho kolega Leo Schrade, který od roku 1938 působil na Yaleově univerzitě, zapojil Hindemitha do vedení souboru Collegium Musicum, který uváděl díla od Perotina po Johanna Sebastiana Bacha.  V oblasti historické interpretační praxe se však mezi Schradem a Hindemithem brzy objevily názorové rozdíly, a tak od roku 1948 vedl Hindemith Collegium Musicum sám. Během deseti let s ním nastudoval dvanáct koncertních programů se snahou o co nejvěrnější přiblížení se interpretačnímu stylu 17. století. Hindemith sám připravoval z manuskriptů provozovací materiály, a stal se tak průkopníkem autentické interpretace ve Spojených státech amerických. Jeden ze studentů si poznamenal: „Na Collegium Musicum je pohlíženo jako na nejmimořádnější hudební zkušenost, kterou můžete na univerzitě zažít.“

Paul Hindemith ovládal hru na violu da gamba a violu d’amore, pro kterou v roce 1922 dokonce složil „Malou sonátu“ op. 25. Svou zálibu a znalost kontrapunktu přetavil v roce 1942 v cyklus preludií a fug po vzoru Bachova Dobře temperovaného klavíru s názvem Ludus Tonalis.

V cyklu pro klavír Ludus Tonalis demonstroval Paul Hindemith svou vášeň pro hudbu Johanna Sebastiana Bacha. Po vzoru Bachova Dobře temperovaného klavíru zkomponoval dvanáct fug v různých tóninách propojených interludii. Svjatoslav Richter, 1985

Americký odkaz
Po vstupu USA do války byl Hindemith jako německý občan pokládán americkými úřady za „nepřátelského cizince“. Nesměl cestovat a vedl anonymní život v New Haven. Omezil se na prázdninové pobyty v Nové Anglii a svou vilu přetvořil v dům plný hudby pro své přátele a studenty. V lednu roku 1946 mu bylo uděleno americké občanství, které si ponechal až do smrti. Hindemithův vliv na hudební prostředí Spojených států nelze podceňovat. Jako profesor kompozice, hudební teoretik, iniciátor historicko-autentické interpretační praxe, a především úspěšný skladatel, jehož hudba byla bez výjimky příznivě přijímána tiskem, měl dalekosáhlý dopad. Z jeho žáků se rekrutovali výborní hráči, učitelé teorie, dirigenti, muzikologové i skladatelé, byť sám Hindemith považoval ze svých amerických žáků za skladatelský talent pouze Lukase Fosse. Za svou práci v USA získal mnohá ocenění: Howland Memorial Prize Medal Yaleovy univerzity (1940), čestný doktorát Filadelfské hudební akademie (1945) a čestný doktorát Kolumbijské univerzity (1948). V roce 1940 se stal čestným členem Institutu umění a literatury a po nabytí amerického občanství i jeho řádným členem. V letech 1949–1950 uskutečnil sérii přednášek na katedře Charlese Eliota Nortona na Harvardově univerzitě, jež se staly základem knihy „A Composer's World“ (Skladatelův svět). V roce 1952 obdržel New York Music Critics' Circle Award za nejlepší komorní dílo sezony a v roce 1961 mu adresoval dopis prezident John F. Kennedy. Aniž by Hindemith zásadně měnil svůj hudební jazyk, dosáhl v USA kromě skladatelských úspěchů skutečně světového věhlasu.

Návrat do Evropy 
První poválečnou cestu do Evropy uskutečnil od dubna do září roku 1947. Po dlouhých letech se opět potkal se svou rodinou a navštívil přátele Ludwiga a Willyho Streckerovy z nakladatelství Schott. Německo se začalo ke svému skladateli hlásit: v roce 1949 mu byl udělen čestný doktorát Frankfurtské univerzity, o rok později čestný doktorát Berlínské univerzity, v roce 1951 mu město Hamburk věnovalo Cenu J. S. Bacha. Přesto se Hindemith ve své rodné zemi již nikdy trvale neusadil a jakékoliv nabídky podílet se zde na obnově kulturního života rezolutně odmítl. „Pro všechny je člověk jen šachovou figurkou, kterou se ostatní snaží celou silou svého sobectví popostrčit do pro ně co nejlepší pozice, aby z toho měli co největší užitek. A to vše ve jménu uměleckého idealismu!“ napsal v červenci roku 1946 Willlymu Streckerovi. Namísto toho přijal v roce 1951 post profesora skladby, hudební teorie a hudební pedagogiky na Curyšské univerzitě. Dva roky tak střídavě působil v Curychu a na Yale v USA. Když zrovna nepřednášel, využíval čas ke koncertům a k přednáškovým turné po Evropě a k dokončení nové verze opery Cardillac, která měla premiéru v červnu 1952 v Curychu. V roce 1953 se definitivně odstěhoval z USA zpět do Evropy. Ve Švýcarsku koupil vilu La Chance ve vesnici Blonay u Ženevského jezera. 

Harmonie světa
Opera Die Harmonie der Welt (Harmonie světa) o Johannesu Keplerovi shrnuje Hindemithovy hudebně-teoretické a estetické názory, a to způsobem, který v jeho tvorbě nikde jinde nenajdeme. První myšlenky na tuto operu spadají již do roku 1940. O Vánocích 1941 vzniklo moteto In Principio erat Verbum, jehož melodie se stala základem první scény opery. V roce 1951 dokončil Hindemith, podobně jako u Malíře Mathise, Symfonii „Harmonie světa“, kterou komentoval těmito slovy: „[Její tři věty] jsou o životě a díle Johannese Keplera, o dobových událostech, které jej povzbuzovaly či brzdily, a o hledání harmonie, která nepochybně vládne vesmíru.“ Libreto vzniklo pod velkým tlakem v roce 1956, hudba byla dokončena v květnu 1957. Světovou premiéru 11. srpna 1957 v Prinzregententheater (Divadlo Prince regenta) v Mnichově dirigoval sám Hindemith.

V opeře Die Harmonie der Welt (Harmonie světa) shrnul Paul Hindemith své hudebně-teoretické a estetické názory. Drama o Johannesu Keplerovi mělo svou premiéru v roce 1957 v Mnichově. Berlínský rozhlasový symfonický orchestr, dirigent Marek Janowski

Závěr života
Z důvodu četných sólistických a dirigentských závazků se Hindemith vzdal v roce 1957 místa v Curychu a do konce života se věnoval již jen koncertní a skladatelské činnosti. Jako dirigent řídil nejlepší evropské orchestry – Berlínské či Vídeňské filharmoniky nebo Londýnský symfonický orchestr. V roce 1954 podnikl turné po Jižní Americe, s Vídeňskými filharmoniky v roce 1956 turné po Japonsku a na sklonku života se jako dirigent vrátil i do Spojených států. Vedle symfonických koncertů se věnoval rovněž opeře, byť nastudovával výhradně svá vlastní díla. Jeho posledním skladatelským opusem je Mše pro smíšený sbor a cappella z roku 1963. Paul Hindemith zemřel po několika mozkových příhodách 28. prosince 1963 na klinice ve Frankfurtu. Zanechal po sobě téměř pět set skladeb nejrůznějšího charakteru a nástrojového obsazení.

Posledním Hindemithovým opusem byla Mše pro smíšený sbor a cappella z roku 1963, ve které se zrcadlí jeho dokonalá znalost staré hudby, již dokázal skloubit s moderními prvky hudby 20. století. SWR Vokalensemble Stuttgart, sbormistr Marcus Creed, 2023

Hindemith a české země
Paul Hindemith navštívil Československo poprvé v roce 1922 a své poslední vystoupení zde měl 27. května 1961 na festivalu Pražské jaro. Celkem navštívil Čechy, Moravu a Slezsko jednadvacetkrát. V ostravské restauraci U Rady dokonce najdete pamětní list Ostrauer Stammgast (ostravský štamgast) s jeho jménem. V jednom z dopisů Jaroslavu Vogelovi, v letech 1927–1943 řediteli Národního divadla moravskoslezského, se svým příznačným smyslem pro humor napsal: „Když nejsem delší dobu v Ostravě, cítím se nemocen jako lidé, kterým chybí vitamín C.“ Skladatele pojilo přátelství nejen s dirigentem Jaroslavem Vogelem, ale také s klavíristkou Emmou Kovárnovou a basklarinetistou Josefem Horákem, kteří tvořili soubor Due Boemi di Praga, a především s violistou Ladislavem Černým, kterému v roce 1922 věnoval tehdy čerstvě dokončenou Sonátu pro sólovou violu op. 25 č. 1. Od roku 1921 se datuje přátelství Paula Hindemitha s Aloisem Hábou; právě v tomto roce byl v Donaueschingenu premiérován Hábův Smyčcový kvartet č. 1. O dva roky později premiérovalo Amarovo kvarteto v rámci hudebního festivalu nově založené Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu Hábův Smyčcový kvartet č. 3 op. 12 ve čtvrttónovém systému, který je Paulu Hindemithovi věnován. V roce 1932 se Hába stejně jako Hindemith zúčastnili Mezinárodního kongresu arabské hudby v Káhiře. „Vzpomínám s vděčností a láskou na vzácného přítele Paula Hindemitha, na jeho významnou, nesobeckou, velkorysou pomoc prokázanou mému vývoji a vývoji čtvrttónové hudby. Vážím si s obdivem jeho celoživotního díla, jež je velmi závažnou součástí vývoje soudobé hudby,“ reagoval Alois Hába na Hindemithovo úmrtí v nekrologu pro Hudební rozhledy.

Nejen umělec
Paul Hindemith měl několik oblíbených koníčků. Vášnivě rád si například „hrál“ se svým tři sta metrů dlouhým modelem železnice. Během třicátých let sdílel v Berlíně tuto vášeň s řadou vynikajících osobností, mj. s klavíristou Arturem Schnabelem nebo patologem a básníkem – autorem kontroverzní sbírky Morgue – Gottfriedem Bennem. Švýcarská cembalistka Silvia Kind, která studovala u Hindemitha v Berlíně, popsala jejich setkání následovně: „[Hindemith] v té době vlastnil tři sta metrů kolejí a ta nejmodernější elektronická zařízení s dálkově ovládanými výhybkami a návěstidly. O nedělích si dokázal sednout a vypracovat pečlivý jízdní řád, kterým by se mohl pyšnit kterýkoliv přednosta stanice. To, co v běžném provozu odpovídalo hodině, se změnilo na minuty, minuty na sekundy. Když byli účastníci pohromadě, postavili za půl dne železnici přes tři místnosti. Provoz začal odpoledne; každý dostal jízdní řád a stopky a svůj vlak, který se musel přesně držet vyznačených zastávek a průjezdných míst a přijet v přesně určenou sekundu. Paní Hindemithová vyprávěla, že se muži často objevovali ve dvě nebo ve tři hodiny ráno, bledí a vyčerpaní, a žádali šnaps, zejména pokud byl přítomen Artur Schnabel, další železniční fanatik.“

Spolupráce a podpora

Organizátor

S podporou

Spolupráce

Spolupráce

Spolupráce

Mediální partner

Mediální partner

Mediální partner

Kontaktujte nás

Povinné údaje