Vítězslava Kaprálová

24/01/1915 Brno, 16/06/1940 Montpellier  

Vítězslava Kaprálová byla jednou z nejslibnějších osobností skladatelské generace vyrůstající v období první republiky, jak to už v roce 1936 konstatoval přední hudební vědec Vladimír Helfert, když ji vyzdvihl ve své studii o české hudební tvořivosti Česká hudební moderna. Kaprálová ovšem nezůstala pouze u slibnosti; její dílo má trvalou, časem prověřenou hodnotu bez ohledu na skladatelčino mládí, s nímž bývá při jeho hodnocení nezřídka argumentováno, i bez ohledu na to, že bylo tragicky přerušeno. Není na ně totiž třeba pohlížet jako na pouhé torzo, v pozůstalosti se zachovala úctyhodná řada asi padesáti skladeb, mezi nimiž jsou díla nanejvýš pozoruhodná, a to ve všech kategoriích hudební literatury: vokální, klavírní, komorní a orchestrální.

 

Biografie

Počátky tvůrčího vývoje Vítězslavy Kaprálové formovalo kultivované prostředí rodiny a kruhu rodinných přátel a později také prostředí hudebně vyspělého Brna. Hudební talent malé Vítězslavy byl rozpoznán a rozvinut relativně záhy a oba rodiče na něj měli zásadní vliv. Matka, Vítězslava Kaprálová (rozená Viktorie Uhlířová) se věnovala hudbě jako aprobovaná učitelka zpěvu, který studovala u Marie Kollarové a Kristiny Morfové. Otec, Václav Kaprál, Janáčkův žák, se vedle skladby věnoval také klavírní hře, a to koncertně (společně s přítelem Ludvíkem Kunderou vystupovali ve dvacátých letech se čtyřručním repertoárem a repertoárem pro dva klavíry) i pedagogicky. Solidní základ klavírní hry získal Kaprál u brněnských učitelek Marie Kuhlové a Klotyldy Schäferové a své odborné znalosti si dále rozšířil studiem u Adolfa Mikeše v Praze a Alfreda Cortota v Paříži. Již v roce 1911 si otevřel v Brně-Králově Poli soukromou hudební školu, kterou zprvu vedl společně se svou ženou a od třicátých let se stále důležitější pomocí skladatele Theodora Schaefera, neboť byl v té době již plně vytížen lektorskými povinnostmi na Masarykově univerzitě a od roku 1936 i stálým úvazkem profesora skladby a skladebných předmětů na brněnské konzervatoři.

Hudba byla tedy přirozenou součástí života Kaprálové již od dětství a zvláště matčin vliv se brzy projevil v její celoživotní lásce k písni a umělecké písňové tvorbě, v níž Kaprálová jednoznačně vynikla, a to nejen v kontextu české hudby. V umělecké písni totiž mohla uplatnit i svou druhou lásku – lásku k poezii, jejíž kvalitu uměla nejen rozpoznat a ocenit, ale které se průběžně věnovala i sama (svůj první písňový cyklus z roku 1931 a s největší pravděpodobností i orchestrální píseň Smutný večer z roku 1936 komponovala na vlastní texty). Oba rodiče dceřin zájem o hudbu plně podporovali, i když jejich plány byly spíše praktické: měla se ujmout rodinné hudební školy. Kaprálová si ale v tomto případě prosadila vlastní vůli a pro studium na brněnské konzervatoři si naopak vybrala nejnáročnější dvouobor skladba a dirigování, který jako první studentka v historii ústavu také absolvovala. V Brně Kaprálová studovala skladbu u Viléma Petrželky a dirigování u Viléma Steinmana a Zdeňka Chalabaly. Z brněnského období pochází její klavírní suita (Kaprálová ji později instrumentovala pro komorní orchestr pod názvem Suite en miniature a dala jí první opusové číslo ve svém katalogu), Legenda a Burleska, dvě houslové skladby op. 3, písňové cykly Dvě písně, op. 4 a Jiskry z popele, op. 5, pozoruhodná píseň Leden pro vyšší hlas a flétnu, dvoje housle, violoncello a klavír na slova Vítězslava Nezvala, a především dva vrcholy jejího studia na brněnské konzervatoři: klavírní Sonáta appassionata, op. 6 a Klavírní koncert d-moll, op. 7, s nímž v červnu 1935 absolvovala i jako dirigentka. Skladbou i velmi kultivovaným a úsporným gestem sklidila zasloužený úspěch, jehož ohlas pronikl i mimo brněnský region (zprávu o něm přinesl 20. června 1935 např. i německý Prager Tagblatt, a to hned s úvodním politováním, že pořadatelé nechali provést jen první větu díla, byť i tato ukázka svědčí o velikém hudebním nadání: „Es ist zu bedauern, das die Veranstalter nur den ersten Satz des Werkes aufführen liessen, doch auch diese kleine Probe zeigt eine erstaunlich temperamentvolle musikalische Begabung.“

Klavírním koncertem d moll završila Vítězslava Kaprálová svá studia skladby a dirigování na brněnské konzervatoři ve třídě Viléma Petrželky (skladba) a Viléma Steinmana a Zdeňka Chalabaly (dirigování). Premiéru v červnu roku 1935 také sama dirigovala. Klavír: Alice Rajnohová, Filharmonii Bohuslava Martinů diriguje Tomáš Hanus.

Na podzim roku 1935 byla Kaprálová přijata na výběrovou mistrovskou školu pražské konzervatoře opět k náročnému dvouoborovému studiu skladba a dirigování, a to přímo k nejlepším učitelům té doby Vítězslavu Novákovi a Václavu Talichovi. (Za zmínku stojí, že ve školním roce 1935–1936 bylo přijato do Talichovy dirigentské třídy pouhých osm posluchačů a ještě méně  pouhých pět bylo přijato ke studiu v kompoziční třídě Novákově). Studiem v Praze se Kaprálové otevřel nový obzor a nové možnosti, v nichž se její přirozený talent, podpořený velikou pracovitostí, dále rozvíjel. Jako členka spolku Přítomnost i jako pravidelná účastnice Hippmannových hudebních úterků Umělecké besedy se seznamovala se soudobou komorní hudbou, českou i zahraniční, a záhy v těchto společnostech našla i platformu k uvádění vlastní tvorby. Právě během studia na pražské konzervatoři vznikly její mistrovské písně Navždy, op. 12 a píseň Sbohem a šáteček, op. 14, jejíž instrumentaci pro velký orchestr později konzultovala v Paříži s Bohuslavem Martinů. Do jejího pražského období spadá také jedinečný Smyčcový kvartet, op. 8, jehož první větu Kaprálová načrtla ještě před nástupem k Novákovi o prázdninách roku 1935, a její nejznámější dílo pro sólový klavír, Dubnová preludia, op. 13, na které o několik let později v Paříži upozornil skvělým provedením Rudolf Firkušný, jemuž byla věnována.

Jediný smyčcový kvartet Kaprálové s opusovým číslem 8 spadá do doby jejích studií v mistrovské třídě Vítězslava Nováka na pražské konzervatoři. První větu načrtla ještě před svým nástupem o prázdninách roku 1935. Kaprálová Quartet.

Pro pražské období Kaprálové je ale nejdůležitější její (v pořadí druhé) dílo pro velký orchestr, s nímž také mistrovskou školu absolvovala: Vojenská symfonieta, op. 11. Právě se Symfonietou, kterou sama provedla s Českou filharmonií na podzim 1937 v Praze (premiéra se konala 26. listopadu v pražské Lucerne), vzbudila Kaprálová pozornost domácí hudební obce a v následujícím roce i pozornost mezinárodní, když 17. června 1938 touto skladbou zahajovala 16. festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM). Přenos z koncertu, na němž byla Vojenská symfonieta provedena skvělým BBC Orchestra opět pod taktovkou Kaprálové, byl vysílán i za moře do Spojených států, kde jej dále přenášela rozhlasová společnost CBS (její název Columbia Broadcasting System vedl k pozdějšímu omylu, ze skladbu vysílal kolumbijsky rozhlas). Podle recenzenta časopisu Time Kaprálová se svou Symfonietou nejen hladce obstála v mezinárodní konkurenci, ale přímo v ní zazářila, a tak to „composer Kaprálová, who conducted her own lusty, sprawling composition, went the afternoons biggest hand. (Time magazine, 27. června 1938). Zvlášť uznale ji ocenil skladatel Havergal Brian ve svém referátu pro Musical Opinion: „The first work played and broadcast at the recent festival, a Military Sinfonietta by Miss Vítězslava Kaprálová of Czechoslovakia, proved an amazing piece of orchestral writing; it was also of logical and well balanced design. (Musical Opinion, July 1938, s. 858.)

Vojenská symfonieta přinesla Kaprálové první velký mezinárodní úspěch. Za řízení autorky ji provedl 17. června 1938 Orchestr BBC na zahájení 16. festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM) v Londýně. Filharmonii Brno řídí Olga Machoňová-Pavlů.

Na festival ISCM v Londýně ovšem přijela Kaprálová již z Paříže, kam odjela v říjnu předchozího roku s cílem završit svá studia stipendijním pobytem na École normale de musique. Původně plánovala studovat znovu dvouobor dirigování u Charlese Muncha a skladbu u Nadi Boulanger, ale vzhledem ke své problematické znalosti francouzštiny se nakonec zapsala pouze k Munchovi, neboť s ním mohla komunikovat i německy. Velmi podnětnými se proto pro ni staly konzultace, které jí nezištně věnoval Bohuslav Martinů, s nímž se Kaprálová seznámila 8. dubna 1937 při jeho návštěvě v Praze, kam přijel dojednat s Talichem nastudování své opery Julietta v Národním divadle.

Martinů byl v Paříži Kaprálové zprvu mentorem, ale brzy se stal i jejím přítelem a nakonec i nejbližším člověkem. A jako dobrý přítel Kaprálové také od počátku nezištně pomáhal: kromě toho, ze jí věnoval řadu hodin konzultací, ji hned po jejím příjezdu uvedl do okruhu skladatelů francouzské hudební moderny, sdružujícího se kolem spolku pro soudobou hudbu Triton, jehož koncerty (bylo jich sedm až dvanáct ročně, obvykle koncentrovaných do měsíců leden až květen) Kaprálová pilně navštěvovala. Svěřil jí také provedení svého Koncertu pro cembalo a malý orchestr (Kaprálová jej dirigovala v Paříži 2. června 1938, dva týdny před svým vystoupením v Londýně) a zařídil i vydání jedné z jejích skladeb pro klavír, Šesti malých variaci na zvony kostela St-Etienne-du-Mont, op. 16, v hudebním vydavatelství La Sirene editions musicales (jehož katalog po válce koupil Eschig a dodnes skladbu nabízí v původní, dnes již historické edici). Na podzim 1938 pak vyvinul maximální úsilí a využil všech svých známostí, aby pro Kaprálovou zajistil stipendijní pobyt na další rok a dostal ji tak zpět do Francie. Jeho zneklidnění nad politickou situací i tíživost odloučení od Kaprálové se promítlo do Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, jehož partituru Martinů dokončil v den Mnichovského diktátu; Kaprálová v té době pracovala doma na Moravě na své (Dvojkoncertu příbuzné) Partitě pro smyčce a klavír, op. 20, do které Martinů (jak se sám později vyjádřil ve vzpomínce otištěné ve sborníku Přemysla Pražáka z roku 1949, věnovaném památce skladatelky) zasáhl více, než (by) si byl přál, ale oba (jsme) ji považovali spíše za cvičení. Nezasáhl již ale do její Suity rustiky, op. 19 (kterou si u Kaprálové objednal po jejím velkém festivalovém úspěchu ředitel Universal Edition v Londýně Alfred Kalmus a na níž Kaprálová pracovala tři horečné týdny v druhé polovině října a začátkem listopadu 1938), ani do jejího Concertina pro housle, klarinet a orchestr, op. 21 z roku 1939, jehož orchestraci již ale Kaprálová nedokončila (té se počátkem tohoto milénia ujali brněnští skladatelé Miloš Štědroň a Leoš Faltus, aby ukázky z této skladby mohly zaznít v dokumentárním filmu Poslední concertino brněnského studia České televize o Kaprálové z roku 2001; světovou premiéru mělo Concertino 10. ledna 2002 v Hradci Králové a 26. listopadu 2014 se dočkalo i pražské premiéry v provedení České filharmonie).

Suita rustica vznikla na objednávku Universal Edition v Londýně. Kaprálová na ní pracovala tři horečné týdny v druhé polovině října a začátkem listopadu 1938.

Stimulující prostředí Paříže akcelerovalo tvůrčí vývoj Kaprálové v nebývalé míře: během tří let zde složila bezmála stejný počet skladeb jako během prvních pěti let v Brně a dvou let v Praze. Vrcholem jejího prvního pařížského období jsou bezesporu již zmíněné Klavírní variace, op. 16 a (bohužel nedokončené) dechové trio; v rámci jejího díla je významná také kantáta Ilena, op. 15. Samotná Kaprálová měla k tomuto svému dílu ambivalentní vztah, neboť jeho hudební jazyk v té době již začala opouštět, a tak skladbu dokončila jen díky tomu, že si jí cenil Martinů; orchestraci se jí ale už dokončit nepodařilo (té se opět až v tomto miléniu ujal tehdejší student oboru kompozice na JAMU, skladatel Martin Kostas, a tak se 31. května 2007 v Brně skladba dočkala své světové premiéry). Druhé pařížské období Kaprálové bylo ještě produktivnější. Záhy po návratu do Paříže počátkem roku 1939 Kaprálová píše dvě skladby k uctění památky zesnulého Karla Čapka  houslovou Elegii a scénický melodram Karlu Čapkovi. Vzápětí přichází neblahý 15. březen 1939 a zároveň s okupací republiky se Kaprálová musí vyrovnat s velkou osobní krizí, v níž začíná koncem března komponovat své Concertino pro housle, klarinet a orchestr, op. 21. Nejlépe o jejím duševním rozpoložení vypovídají odkazy na několik pasáží v Bibli, které si v partituře Concertina poznamenala bez dalšího komentáře; jeden z nich je z knihy Job 30:26: Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo; očekával jsem světlo, a přišla temnota.

Concertino pro housle, klarinet a orchestr op. 21 komponuje Kaprálová v době hluboké osobní krize na začátku okupace Československa. Pavel Wallinger (housle), Pavel Bušek (klarinet), České komorní sólisty řídí Tomáš Hanus.

Vedle Partity patří Concertino k nejpozoruhodnějším orchestrálním skladbám Kaprálové; po něm následovaly již jen dva vrcholy: písňový cyklus Zpíváno do dálky, op. 22 a Dva ritornely pro violoncello a klavír, op. 25. Na Kaprálovou totiž začínají doléhat existenční starosti: stále méně se může spoléhat na pomoc z domova (finanční transakce totiž začaly podléhat novým striktním pravidlům), po řadu měsíců nedostává ani stipendium, a s návratem domů přitom již nelze počítat; a tak se Kaprálová začíná ve své tvorbě zaměřovat hlavně na drobnější příležitostné skladby, komorní i orchestrální, psané většinou na objednávku (takovou skladbou bylo například kratičké Vánoční preludium pro komorní orchestr, které Kaprálová komponovala několik dní před Vánocemi 1939 pro pařížský rozhlas Paris PTT). Na jaře roku 1939 se ještě pokouší dostat do Spojených států (určitou dobu se totiž pro ni nabízela možnost studia na prestižní konzervatoři Juilliard School v New Yorku), kam ji chtěl doprovázet Martinů, ale nic z plánů nevyšlo a koncem léta je již Kaprálová odkázána na pomoc přátel a podporu několika mecenášů (mezi nimi zvláště podnikatele Pavla Deutsche, jemuž ji doporučil Martinů; finančním příspěvkem na ni několikrát pamatoval i ex-prezident Edvard Beneš, kterému kdysi Kaprálová věnovala svou Symfonietu). Nepravidelný příjem ji nutí sestěhovat se do jedné domácnosti s několika přáteli (mezi nimiž je i Jiří Mucha, za něhož se v následujícím roce Kaprálová provdá) a brzy se zapojuje do akcí pro nově formovanou československou armádu, píše články a recenze do exilového Československého boje, zakládá pěvecký sbor, píše scénickou hudbu pro pařížský rozhlas Paris PTT i pro místní amatérské divadlo (na té pracují společně s Martinů), a dokonce i hudbu filmovou (jednalo se zřejmě o přátelskou výpomoc Huga Haase, který v té době pracoval ve Francii na dvou filmech: filmu Mer en flammes režiséra Leo Joannona, v němž hrál Haas hlavní roli – do kin byl uveden až v roce 1945 pod názvem Documents Secrets – a filmu Ils se sont rencontres dans l'eau, jehož scénáře byl spoluautorem). V posledních měsících života Kaprálové ke všem těmto projektům přibyde ještě studium na École normale (zůstává otázkou, zda se jednalo o studium u Boulangerové, přesvědčivé důkazy pro to neexistují). V dubnu 1940, necelé dva měsíce před svou smrtí, se Kaprálová provdá za Jiřího Muchu. Počátkem května se u ní objevují první příznaky vážného onemocnění, 20. května ji Mucha evakuuje z Paříže, ohrožené nacisty, do Montpellier na jihu Francie, poblíž své vojenské posádky v Agde. To už je ale Kaprálová vážně nemocná a po několika těžkých týdnech, dne 16. června 1940, svému onemocnění podléhá.

Vánoční preludium vzniklo několik dní před Vánocemi roku 1939 pro pařížský rozhlas Paris PTT. Symfonický orchestr Českého rozhlasu diriguje Jan Kučera.

V historiografii Kaprálové zůstala nezodpovězena řada otázek. Ačkoliv takřka každý text o Kaprálové se zabývá jejím vztahem s Martinů, ve skutečnosti o něm víme velmi málo. Jisté je jen to, že pro oba mnoho znamenal, a pokud se ho Kaprálová nakonec vzdala, bylo to, zdá se, především s ohledem na rodiče, s nimiž měla po celý život krásný a láskyplný vztah. I příčina smrti Kaprálové dodnes zůstává neobjasněna, přes oficiálně přijatou diagnózu miliární tuberkulózy, kterou však dokumentace, jež se zachovala ve skladatelčině pozůstalosti, zpochybňuje, a které neodpovídá ani akutní průběh nemoci Kaprálové. Mnohem důležitější jsou však otázky, které se týkají skladatelčina díla. Záhadou zůstal zvláště dodnes nezjištěný opus 24. V korespondenci Kaprálové existují zmínky, které se jej mohou, ale nemusí týkat: v lednu 1939 píše Kaprálová příteli Rudolfu Kopcovi, že již dlouhou dobu v ní uzrává skladba, kterou by chtěla nazvat České oratorium; v květnu téhož roku sděluje v dopise rodičům svůj úmysl napsat Sonatinu pro housle a klavír, v březnu 1940 jim zase oznamuje, ze se hodlá pustit do menší orchestrální věci, která se bude jmenovat Krajiny. Všechny tyto skladby však v pozůstalosti chybí. Rezervovala snad Kaprálová opusové číslo pro skladbu, kterou nikdy nenapsala? To by pro ni nebylo typické. Neznáme také osud jiného díla – druhého ze Dvou ritornelů pro violoncello a klavír, op. 25, ač je jisté, že Kaprálová dokončila přinejmenším jeho skicu; v pozůstalosti se však zachoval kompletní pouze první z ritornelů. Také z jejích Dvou tanců pro klavír, op. 23 se v pozůstalosti zachovala dokončená pouze skica prvního tance. Ať už se ale jednoho dne jejich autograf objeví stejným způsobem, jako se kdysi objevilo pohřešované orchestrální Vánoční preludium, či nikoliv, můžeme se i tak těšit z bohatého hudebního odkazu, jenž se naštěstí zachoval. Z odkazu, jehož vitalitu nijak neumenšil čas; který dodnes překvapuje, strhává i dojímá a v němž je stále co objevovat.

Text: Karla Hartl
Publikováno s laskavým svolením Kapralova Society

Spolupráce a podpora

Organizátor

S podporou

Spolupráce

Spolupráce

Spolupráce

Mediální partner

Mediální partner

Mediální partner

Kontaktujte nás

Povinné údaje