„Ať doba dobrá nebo zlá, na rtech měj stále smích...“
(z opery Šarlatán)
Osobní i profesní život Pavla Haase jsou téměř výhradně spojeny s Brnem, kde se narodil v den letního slunovratu 21. června 1899 jako prvorozený syn obchodníka Zikmunda Haase (1871–1944), původem z východočeských Holic, a Olgy Haasové (rozené Epsteinové, 1876–1933), jež byla dcerou úředníka paroplavební společnosti v Oděse. Jeho mladším bratrem byl český herec a režisér Hugo Haas (1901–1968).
V době Haasova narození byl otec Zikmund zaměstnán v místní pobočce textilní továrny Taussik & Sohn. V roce 1907 si však otevřel svůj vlastní obchod s obuví – „Obuv českého průmyslu U Zajíce“ (přesmyčka Haas – Zajíc). Vedle obchodníků se ovšem v rodině Haasových vyskytovaly i umělecké osobnosti: strýc Michael Epstein působil jako herec ve Vídni, Pavlova a Hugova sestřenice Bedřiška Reichnerová byla sólistkou Národního divadla v Praze a strýc Richard Reichner, ke kterému jezdili Pavel a Hugo na prázdniny, byl židovským kantorem v Kolíně. Právě v blízkosti svého strýce dělal Pavel Haas své první hudební krůčky, obklopen synagogální hudbou, ze které později bohatě čerpal ve svých skladbách.
Základní vzdělání získal Pavel Haas v německé škole, v roce 1910 přešel na První českou státní reálku. Jeho vzrůstající zájem o hudbu podpořený doporučením učitelky klavíru Anny Holubové, aby se věnoval studiu hudební teorie, nakonec vedl v letech 1913–1914 k přerušení studií na reálce a ke vstupu na Hudební školu Besedy brněnské, kde začal navštěvovat hodiny klavíru, harmonie, kontrapunktu, estetiky a dějin hudby. Jeho učitelem se zde mimo jiné stal i pozdější první ředitel brněnské konzervatoře Jan Kunc. Své působení na reálce Haas definitivně ukončil 25. září 1915.
Haasova první kompozice Koncertní kus č. 1 pro klavír je opatřena datem 7. srpna 1912. Tvorba raného období kulminovala v roce 1916, kdy vznikly Sonáta pro klavír B dur, Tři fugy pro smyčcové kvarteto, Žalm pro tenor a varhany, Sonáta G dur pro housle a klavír, zlomky dvou orchestrálních skladeb na starozákonní témata Jonáš (1914) a Odchod Izraelitů z Egypta (1915), fragment kantáty Na křižovatce na báseň Jana Nerudy Balada zimní a několik písní na slova Nikolause Lenaua, Friedricha Schillera, Adelberta von Chamisso, Franze Grillparzera nebo bratra Huga Haase. K nedokončeným partiturám patří rovněž Symfonie E dur, na níž skladatel pracoval v létě 1916; i tak partitura čítá úctyhodných šedesát osm stran. První opusové číslo dostal až cyklus Šest písní v lidovém tónu dokončený na jaře roku 1919. Lidová inspirace poté zůstává jedním z charakteristických znaků Haasovy tvorby.
V březnu roku 1917 musel Pavel Haas nastoupit vojenskou službu a načas přerušit studia hudby i kompoziční činnost. Již ve školním roce 1917–1918 však pokračoval v lekcích harmonie u Viléma Petrželky. Na podzim 1919 byl společně se svým bratrem přijat na nově založenou brněnskou konzervatoř do třídy Jana Kunce (skladba) a Viléma Petrželky (kontrapunkt), a to rovnou do třetího ročníku. Pod vedením Kunce zde vznikla Haasova Malá preludia pro klavír, Tři písně na slova Josefa Svatopluka Machara op. 2 a Smyčcový kvartet č. 1 cis moll op. 3. V září 1920 pak přešel na nově zřízenou mistrovskou školu, kterou vedl Leoš Janáček, a společně s Gustavem Homolou se stal jejím prvním absolventem (diplom z 28. června 1922). S učitelem a mentorem Leošem Janáčkem pojil Pavla Haase velmi vřelý vztah, byť na jeho výuku později vzpomínal i takto: „Dnes zničil hustými čarami svízelnou práci mladého postrašeného mozku a příště rozzuřil se vášnivě nad vlastními hieroglyfy. […] Mistr nepochválil téměř nikdy. Buď odsoudil, nebo mlčel.“ Pod Janáčkovou supervizí vznikly v roce 1921 Čínské písně op. 4 a symfonická poema Zesmutnělé scherzo. Druhá jmenovaná skladba odráží nenaplněnou lásku k Marii Jarůškové, se kterou se Haas seznámil v roce 1920; vztah však musel být kvůli společenským konvencím o dva roky později ukončen. Jedním z důvodů byl údajně i Haasův židovský původ. „Veliká zahrada, dýšící jarem a láskou… Duše je nepokojná jako rozvlněné moře, srdce zmítáno jest jako opuštěný koráb, nekonečná touha, bolestná jako zapadající slunce… Temno – večer – jarní večer, bolestný večer… Hvězdičky svítí jako jediná naděje… Nepřišla… Osud je tvrdý, nepoddajný!!! Zase jeden z těch večerů, kdy člověk ztrácí víru v lásku, v život a vše…,“ zapsal si Pavel Haas po jedné ze schůzek, na kterou Marie nepřišla. Úsilí vynaložené na vyrovnání se s rozchodem s Marií vtělil později Haas do klavírního kvintetu s tenorovým sólem Fata morgana op. 6 z roku 1923 na slova Rabindranatha Thákura a do Smyčcového kvartetu č. 2 „Z opičích hor“ op. 7 z roku 1925, jenž připomíná Marii citací písně Keď sem prišél, milá ešče spala.
Obuvník a skladatel
Po absolutoriu mistrovské školy přišla doba uměleckého i existenčního hledání. Třiadvacetiletý Haas se nejprve pokusil uplatnit umělecky jako skladatel, klavírista a učitel. Nakonec se však stal společníkem v obchodě svého otce. Ani za této situace ale nepřestal komponovat, aktivně působil také v Klubu moravských skladatelů a jako hudební kritik a publicista. Ještě na studiích na mistrovské škole se dostal ke spolupráci s divadlem: pod pseudonymem H. Pavlas vytvořil v roce 1921 dnes bohužel ztracenou scénickou hudbu k brněnskému provedení Čapkovy hry R. U. R. V lednu 1923 napsal hudbu ke hře Quida Marii Vyskočila Konec Petrovských a začátkem března téhož roku scénickou hudbu ke hře Georga Büchnera Vojcek pro pražského herce a režiséra Emila Artura Longena, který hrál se svým souborem Revoluční scény od února do června 1923 v brněnské Redutě. Přelom let 1925 a 1926 byl vyplněn prací na Veselé smrti Nikolaje Nikolajeviče Jevrejnova pro Zemské divadlo v Brně, Primus tropicus Zdeňka Němečka pro Městské divadlo na Vinohradech a Pulcinellovo vítězství Blahoslava Zavadila (premiéra 22. ledna 1926). V roce 1928 vytvořil scénickou hudbu ke hře Samsona Raphaelsona Černý trubadúr (Jazzový zpěvák) pro brněnské Zemské divadlo. Necelý týden před premiérou, 12. srpna 1928, zemřel Leoš Janáček. Pavel Haas jako jednatel Klubu moravských skladatelů pronesl smuteční řeč na jeho pohřbu.
Mezi roky 1923 a 1930 vzniklo relativně málo skladeb, vesměs komorních. Vyznačují se však značnou kompoziční zralostí. Po Fata moraganě op. 6 (1923) a Smyčcovém kvartetu č. 2 „Z opičích hor“ op. 7, který byl premiérován 16. března 1926 Moravským kvartetem, zkomponoval Haas v roce 1927 písňový cyklus Vyvolená op. 8 na slova Jiřího Wolkera pro neobvyklé obsazení flétna (pikola), housle, lesní roh a klavír a se zahájením činnosti Moravského dechového kvinteta v roce 1928 v Brně jednu ze svých nejhranějších skladeb – Dechový kvintet op. 10. „Pohyb vládne celou touto bezstarostnou skladbou. Ať je tu již rythmus širé krajiny a ptačího zpěvu, nebo nepravidelný pohyb venkovského vozidla, ať je to teplý zpěv lidského srdce a tichý chladný tok měsíčních paprsků, neb rozpustilost probdělé a prohýřené noci nebo čistý, nevinný úsměv ranního slunce… vždy je to pohyb, který vším vládne. A proto musím zvláště zdůrazniti, že právě v této skladbě není to žádnou schválností a zvláštností, používám-li v poslední větě bicích nástrojů, jazzu, neboť tato myšlenka jest pevně spiata s původním plánem díla, které rytmicky i dynamicky vrcholí v poslední větě,“ popsal Haas Dechový kvintet v sedmém čísle Hudebních rozhledů v roce 1926. Nutno dodat, že sám autor posléze při dalších nastudováních od zařazení bicích nástrojů ve 4. větě upustil, zejména z provozovacích důvodů. V roce 1929 ještě vznikl mužský sbor Karneval op. 9, opět na slova Jiřího Wolkera.
Rozhlas a film
V roce 1924 byla založena brněnská redakce Československého rozhlasu, která se v průběhu následujících několika let stala důležitou součástí kulturního života moravské metropole. Jednou z výrazných postav byl nově angažovaný dirigent a Haasův přítel a kolega z Klubu moravských skladatelů Břetislav Bakala, který zde za čtyři roky vybudoval komorní, šestadvacetičlenný Brněnský rozhlasový orchestr a v roce 1930 vybídl své kolegy a bývalé spolužáky, aby pro něj něco napsali. K této výzvě se připojil i Pavel Haas Předehrou pro rozhlas op. 11, která je jakousi oslavou rozhlasu a jeho vynálezce Marchese Guglielma Marconiho. Skladba je koncipována pro malý orchestr, k němuž se v závěru přidávají čtyři mužské hlasy. Autorem textu je Hugo Haas. Ihned po premiéře Předehry v létě 1931 podnikl Pavel Haas s matkou cestu do Německa, kde načrtl svou další skladbu – koncert pro varhany, ze kterého postupně vznikl Žalm 29 pro varhany, baryton, ženský sbor a malý orchestr. Haas v něm zhmotnil hru zvonů v monumentální katedrále v Kolíně nad Rýnem.
Mezitím se Haasův bratr Hugo etabloval nejen na pražských divadelních scénách, ale stal se i vyhledávaným filmovým hercem. S režisérem Martinem Fričem natočil film Život je pes, ke kterému po dlouhém přemlouvání napsal hudbu Pavel Haas. Film byl dokončen v roce 1933 a sklidil velký úspěch. V roce 1934 natočila společnost Moldavia-Film jeho německou verzi, která rovněž použila Haasovu partituru, v titulcích však uvedla jméno skladatele Ericha Einegga, proti čemuž se tehdy Haas bránil dokonce soudní cestou. Do Haasovy filmografie dále patří Mazlíček (1934) a Kvočna (1937, uveden pod pseudonymem Ivan Pavlas). Počátek třicátých let se sice nesl ve znamení Haasových profesních úspěchů, ovšem na Boží hod roku 1933 zemřela na rakovinu jeho matka Olga. Během její nemoci se Haas sblížil s pražskou lékařkou Soňou Jakobsonovou, manželkou významného ruského filologa Romana Jakobsona, která Olgu od roku 1932 ošetřovala. Zpočátku platonický vztah vyústil v rozvod manželů Jakobsenových a ve svatbu Pavla Haase se Soňou v říjnu roku 1935. 1. listopadu 1937 se jim narodila dcera Olga.
Šarlatán
Soňa Haasová trvala na tom, aby se její manžel věnoval pouze kompozici. Haas se tak poprvé od začátku své umělecké dráhy soustředil především na tvůrčí činnost. Vedle toho soukromě učil: mezi jeho žáky patřili Karel Horký, Richard Kozderka a Lubomír Peduzzi. Ještě před svatbou se Soňou Jakobsonovou dokončil Suitu pro klavír op. 13, kterou 10. února 1936 premiéroval v sále Ehrbarova paláce ve Vídni mladý, nadějný odchovanec mistrovské školy Viléma Kurze Bernard Kaff. V té době, v roce 1934, také začal Haas pracovat na opeře Šarlatán, poté co konečně našel vhodný operní námět v románu Josefa Wincklera Doktor Eisenbart o kočovném lékaři z přelomu 17. a 18. století. Po přijetí norimberských zákonů v roce 1935 byla však v Německu již jakákoliv spolupráce s židovskými autory zakázána, a pro Wincklera tak spojení s Haasem představovalo velké nebezpečí. Haas se ale námětu nechtěl vzdát. Po neúspěšném jednání s Wincklerem odstranil z libreta vše, co evokovalo německé prostředí. Hlavní postavu překřtil na Pustrpalka a nakonec se rozhodl pojmenovat česky i všechny ostatní hlavní postavy a vytvořit příběh po vzoru českého Mastičkáře. Libreto vzniklo v květnu a červnu 1934, partitura byla dokončena o dva roky později. Veden snahou o velkolepou podívanou v barokním lidovém duchu předepsal Haas v Šarlatánovi velký ansámbl, kde se vedle třiceti sólistů uplatňují dva sbory, tanečníci a kompars. Premiéra se konala 2. dubna 1938 v brněnském divadle Na hradbách (dnes Mahenovo divadlo). Dirigoval Quido Arnoldi, režíroval Rudolf Walter, výpravu vytvořil František Muzika a choreografem inscenace byl legendární Ivo Váňa Psota. Koncem roku 1938 obdržel Haas za Šarlatána cenu Smetanovy nadace (spolu s ním obdržela tuto cenu za svou tvorbu i skladatelka Vítězslava Kaprálová). Do konce července dosáhla opera sedmi repríz. Po podpisu mnichovské dohody 30. září 1938 však musela být stažena z repertoáru. Následoval rychlý sled dalších událostí: 28. ledna 1939 zazněly Haasovy skladby – pásmo lidových písní Od večera do rána – naposledy v rozhlase, v témže roce se marně ucházel o místo profesora skladby na nově otevřené konzervatoři v Teheránu a marné byly rovněž jeho snahy získat vstupní víza do Sovětského svazu, Anglie a USA. Bratru Hugovi se podařilo emigrovat do Francie a posléze do USA, svého čerstvě narozeného syna ovšem svěřil do péče Pavla a Soni Haasových. V den okupace Československa, 15. března 1939, utekli Haasovi do Prahy, hned druhý den se však vrátili zpět do Brna. Haas byl nucen vzdát se hudební publicistiky, kterou vykonával pro Národní listy a Národní noviny. Psal především o kulturním životě v Brně, ale i o soudobé hudbě obecně. V září 1939 museli Haasovi odevzdat rádio a Soně byla znemožněna lékařská praxe, hlavní zdroj rodinných příjmů. Haasovi postupně ubývali žáci, takže převzal vyučování zpěvu na židovském gymnáziu, které však bylo záhy rovněž zrušeno. Z existenčních důvodů se manželé 13. dubna 1940 rozvedli. Soně Haasové byla vrácena lékařská praxe, oba nadále sdíleli společný byt. Na jaře 1941 se musel Pavel Haas přestěhovat ke svému otci do Smetanovy ulice, 25. dubna byli oba odsunuti na Sadovou č. 8, kde se v jednom bytě tísnilo několik židovských rodin. V bytě své vzdálené příbuzné Pavly Rohlenové dával Haas potají hodiny a scházel se s bývalou manželkou. Dne 2. prosince 1941 byl odvezen jedním z vůbec prvních transportů s číslem G-731 do Terezína. V Brně po něm zůstala rozepsaná Symfonie pro velký orchestr, kterou již neměl šanci dokončit. Na její rekonstrukci se ihned po válce podílel Osvald Chlubna a po téměř půlstoletí ji dokončil Zdeněk Zouhar. První věta se nese v ovzduší žalmových zpěvů, do nichž pronikají prvky svatováclavského chorálu, ve větě druhé je v pochodovém tempu karikována nacistická píseň Die Fahne hoch. V březnu 1942 byl do Terezína převezen také Haasův jednasedmdesátiletý otec, který zde 13. května 1944 zemřel.
Ve druhé polovině 30. let vzniklo vedle Šarlatána ještě několik dalších Haasových stěžejních děl, především šestivětá Suita op. 14, jež vychází ze podobného hudebního materiálu jako Šarlatán, Smyčcový kvartet č. 3 op. 15, cyklus písní pro soprán, tenor, ženský a mužský sbor a orchestr Od večera do rána op. 16, a hlavně Suita pro hoboj a klavír op. 17 z roku 1939, jež v sobě odráží drama doby a Haas v ní emotivně cituje z chorálu Svatý Václave, vévodo české země a z husitské písně Ktož jsú boží bojovníci. Před deportací do Terezína stihl ještě dokončit Sedm písní v lidovém tónu op. 18 (1940).
Terezín 1941–1944
V Terezíně vykonával Pavel Haas nejprve těžkou fyzickou práci, pak byl přeřazen do administrativy, což mu umožnilo opět se alespoň částečně věnovat tvorbě. Z jeho terezínských skladeb se zachovaly pouze tři: mužský sbor Al s’ fod (Nenaříkej, 1942), Studie pro smyčcový orchestr (1943), jež měla pod taktovkou Karla Ančerla fingovanou premiéru 1. září 1944 po odjezdu inspekce Mezinárodního červeného kříže, a proto se objevila též v nacistickém propagačním filmu Der Führer schenkt den Juden eine Stadt (skutečná premiéra se uskutečnila 13. září měsíc před zařazením skladatele i dirigenta do transportu), a Čtyři písně na slova čínské poezie (1944) zkomponované pro Karla Bermana, který je také 22. června 1944 v Terezíně premiéroval za klavírního doprovodu Rafaela Schächtera. Dílo bylo poté hráno ještě minimálně patnáctkrát. Jako literární předlohu zvolil Haas překlad ze sbírky Nové zpěvy staré Číny od Bohumila Mathesia. Texty odráží Haasův stesk po domově, v hudbě skladatel opět cituje nápěv svatováclavského chorálu, který již předtím použil ve Suitě pro hoboj a klavír op. 17 (1939), nedokončené symfonii (1940–1941) a v mužském sboru Al s’ fod na text Davida Shimoniho, jenž nabádá ke statečnosti, vytrvalosti a odvaze. Tato díla však tvoří pouhé torzo rozsáhlejší terezínské produkce, jež čítala okolo osmi skladeb. Party Studie pro smyčce zachránil Karel Ančerl, partituru z nich pak zrekonstruoval Haasův žák Lubomír Peduzzi. K nedochovaným terezínským skladbám patří zejména Fantazie na židovskou lidovou píseň pro Ledečovo kvarteto (Egon Ledeč byl koncertním mistrem České filharmonie, zavražděn v Osvětimi v říjnu 1944), Partita ve starém slohu (poprvé provedena 28. června 1944) pro klavíristu Bernarda Kaffa, který byl rovněž internován v Terezíně a jeho život také vyhasl v Osvětimi, ve stejný den jako život Pavla Haase, Variace pro klavír a smyčcový orchestr psaný opět pro Bernarda Kaffa a smyčcový orchestr Karla Ančerla, třívětá kompozice Advent pro mezzosoprán, tenor, flétnu, klarinet a smyčcové kvarteto, Fantazie pro smyčcové kvarteto a Requiem (patrně pouze náčrt) – pohřební mše za oběti terezínského ghetta.
Dne 16. října 1944 byl Pavel Haas deportován tzv. „transportem umělců“ do Osvětimi, kde následujícího dne s mnoha dalšími umělci z Terezína, včetně přítele Bernarda Kaffa, zahynul v plynové komoře. Své skladby si do Osvětimi přivezl v batohu.
Hudební styl
Pavel Haas prošel podobným skladatelským vývojem, který se ve větší či menší míře dotkl celé jeho generace: od romantických základů přes okouzlení secesí a lidovou písní, přechodným zapálením pro jazz a nová technická média včetně rozhlasu a filmu až po uvědomělé a hloubavé hledání vlastních forem. Na jeho kompoziční vývoj měly zásadní vliv tři osobnosti: Jan Kunc, Vilém Petrželka a Leoš Janáček, od kterého převzal způsob práce založený na vytváření větších ploch z poměrně stručných hudebních nápadů. Z evropské hudby na něj nejvíce zapůsobil Igor Stravinskij a skladatelé Les Six (Pařížské šestky). I když ho zaujala Schönbergova Nauka o harmonii (1911), nikdy ve svých skladbách neopustil tonální základ. Haasova melodika vyrůstá z modality, která se inspiruje jednak moravskou lidovou písní, jednak synagogálními zpěvy. Hebrejská melodika se stala dalším osobitým prvkem jeho skladeb; integrální součástí jeho výrazových prostředků byla od poloviny 20. let. Nápěvky židovské hudby a melismata typická pro synagogální zpěvy se objevují v meditativních částech jak jeho instrumentálních, tak i vokálních děl. Zvláštností je melodický motiv shodný s úryvkem svatováclavského chorálu. Svůj vrozený smysl pro rytmus pak zúročil zapojením jazzové hudby. Její ohlasy lze nalézt především v Haasových instrumentálních kompozicích: Smyčcovém kvartetu č. 2 op. 7 (1925), Dechovém kvintetu op. 10 (1929) či Suitě pro klavír op. 13 (1935). Jazzové prvky jsou přítomny též v mužském sboru Karneval op. 9 (1928–1929) nebo v klavírním doprovodu písně V bambusovém háji z cyklu Čtyři písně na slova čínské poezie (1944). Dalším typickým znakem Haasova kompozičního stylu – po vzoru Igora Stravinského – je polyrytmika. V neposlední řadě se jeho tvorba upíná i na kontextu budování české hudební tradice, ke které Haas tíhl zejména díky obdivu ke svému mentorovi a učiteli Leoši Janáčkovi. Své upřímné češství, byť vychován v bilingvním česko-německém prostředí, projevoval zhudebňováním české poezie a inspiracemi v moravském folkloru.
Skladby s opusovým číslem
Op.1 – Šest písní v lidovém tónu pro soprán a klavír nebo orchestr (1918-19, 1938)
Op. 2 – Tři písně pro soprán a klavír (1919-1920)
Op. 3 – Smyčcový kvartet č. 1 cis moll (1920, vydáno 1994)
Op. 4 – 3 Čínské písně pro alt a klavír (1920/1921?, premiérováno 1922)
Op. 5 – Zesmutnělé scherzo pro orchestr (1921)
Op. 6 – „Fata morgana“, Klavírní kvintet se sólovým zpěvákem tenorového hlasu (1923)
Op. 7 – Smyčcový kvartet č. 2 „Z opičích hor“ (1925, vydáno 1994)
Op. 8 – Vyvolená pro tenor, flétnu, lesní roh, housle a klavír (1927)
Op. 9 – Karneval pro mužký sbor (1928-29)
Op.10 – Dechový kvintet (1929, vydaný 1934)
Op.11 – Předehra pro rozhlas (1931)
Op.12 – Žalm 29 (Psalm XXIX) pro baryton, ženský sbor a komorní orchestr s varhanami (1932)
Op.13 – Suita pro klavír (1935, vydáno 1937)
Op.14 – Šarlatán, opera o 3 dějstvích (1934-37) (premiérováno 1938, poté nebylo hráno až do roku 1997)
Op.15 – Smyčcový kvartet č. 3 (1938, vydáno 1994)
Op.16 – Vom Abend zum Morgen (Od večera do rána), slovenské lidové písně pro hlas a orchestr (1938)
Op.17 – Suita pro hoboj a klavír (1939-1941, vydáno 1962)
Op.18 – Sedm písní v lidovém tónu (na slova F. L. Čelakovského) (1940, vydáno 1994)
Skladby bez opusového čísla a nedokončená díla
Allegro moderato pro klavír (1938)
Al s’fod (Do Not Lament) pro mužský sbor (1941) (může souviset s Al Sefod pro mužský sbor: Terezín ghetto, 30.XI.1942 (vydáno 1994, 2002. Text: David Shimoni?)
Advent pro mezzosoprán, tenor a kvintet
Fantazie na židovskou píseň
Čtyři písně na slova činské poezie (1944, vydáno 1971, 1992)
Partita ve starém stylu [ztraceno]
Šest písní v lidovém tónu pro soprán a klavír (vydáno 1994) (může souvisel s op.18?)
Studie pro smyčcový orchestr (1943, vydáno 1991)
Symfonie (1940-1941) [nedokončeno]
Terezínské písně
Tři kusy pro mezzosoprán, tenor, flétnu a smyčcový kvartet [ztraceno]
Variace pro klavír a smyčcový orchestr
Život je pes (1933), hudba k filmu
Mazlícek (1934), hudba k filmu
Kvočna (1937), hudba k filmu
CzechD 1989
Danuta Czech: Kalendarium der Ereignisse im Konzentrationslager Auschwitz-Birkenau 1939–1945, Reinbek: Rowohlt, 1989.
DögeK 2002
Klaus Döge: Haas, Pavel, in: Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Allgemeine Enzyklopädie der Musik, Personenteil, Bd. 8, Ludwig Finscher (Hg.), 2. überarb. Aufl., Kassel: Bärenreiter, 2002, Sp. 342–344.
DümlingA 2004a
Albrecht Dümling: Künstlerische Gegenentwürfe zum Ghetto: Zum 60. Todestag von Pavel Haas, Hans Krása und Viktor Ullmann, in: mr-Mitteilungen, Nr. 52–53, musica reanimata. Förderverein zur Wiederentdeckung NS-verfolgter Komponisten und ihrer Werke e. V., Berlin: 2004, S. 1–3.
EcksteinP 1999b
Pavel Eckstein: Pavel Haas (1899–1944), in: Komponisten in Theresienstadt: Pavel Haas, Gideon Klein, Hans Krása, Karel Reiner, Siegmund Schul, Viktor Ullmann, Initiative Hans Krása (Hg.), Hamburg: Initiative Hans Krása, 1999, S. 9–20.
http://www.bibliothek.uni-regensburg.de/dbinfo/einzeln.phtml?bib_id=bsb&colors=127&titel_id=3171 (Stand: 25. Sept. 2007)
World Biographical Information System
http://www.yadvashem.org/ (Stand: 13. Juni 2012)
Yad Vashem, Shoa Victims’ Database
http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/ (Stand: 3. Aug. 2013)
Enzyklopädie der Stadt Brünn, Einträge Pavel Haas, Hugo Haas, Olga Haasová, Olga Haasová-Smrčková, Soňa Nikolajevna Haasová, Zikmund Haas
http://www.pavelhaasquartet.com (Stand: 5. Nov. 2013)
Homepage des Pavel Haas Streichquartetts
