Sláva Vorlová (rozená Johnová, 1894–1973), známá také pod pseudonymem Mira Kord, patří bezesporu k nejvýznamnějším českým skladatelkám 20. století. Ve třicátých letech 20. století provozovala v Praze se svým manželem hudební salon a sama aktivně komponovala až do sedmdesátých let 20. století. Její hudební odkaz obdobně jako u Agnes Tyrrell (1846–1883) nebo Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) dokazuje, že ženská skladatelská tvorba se v žádném případě nesoustředila jen na drobné, komorní formy, jakými jsou píseň nebo skladby pro klavír, ale pronikala i do nových oblastí. Její Koncert pro basklarinet a smyčce op. 50 je například považován za první koncert pro tento nástroj v dějinách hudby. Na vlně doby se nechala inspirovat avantgardou, včetně seriální hudby, kterou absorbovala do své vlastní kompoziční metody. Psala opery, sborová díla a skladby pro neobvyklá nástrojová obsazení, například pro cimbál.
Sláva Vorlová
Biografie
Profesionálně komponovat začala až poměrně pozdě. Pocházela sice z hudební rodiny a již v mládí se věnovala studiu zpěvu, klavíru a skladby (v roce 1916 začala soukromě studovat skladbu u Vítězslava Nováka a hru na klavír u Václava Štěpána), po svatbě s podnikatelem Rudolfem Vorlem v roce 1919 však bylo nejprve nutné vybudovat a stabilizovat rodinný podnik. Teprve ve třicátých letech jí situace umožnila pokračovat ve studiu skladby, nejprve soukromě a po skončení války na mistrovské škole Pražské konzervatoře u Jaroslava Řídkého (1897–1956). K jejím raným dílům patří Smyčcový kvartet op. 1 „Bezkydy“ (1933) a písňové cykly op. 2 a op. 4, které ještě nepředznamenávají hrůzu, jež krátce před koncem války změnila její život, když se 8. května 1945 stala svědkem popravy svého manžela Rudolfa Vorla nacisty, což ji hluboce poznamenalo a tento traumatický zážitek se odrazil i v její hudbě. Válečnou a poválečnou tvorbu Slávy Vorlové charakterizují především vlastenecká témata, například sborový cyklus Bílá oblaka op. 8 (1942–1943), ve které cituje hymnu, nebo Symfonie JM pro velký orchestr op. 18 (1947–1948), kterou věnovala smrti Jana Masaryka.
