Viktor Ullmann

01/01/1898 Cziesyn (Těšín), 18/10/1944 Osvětim  

„Chtěl bych jen zdůraznit, že Terezín nebyl pro mou hudební práci překážkou, ale inspirací. Že jsme v žádném případě pouze neplakali na březích babylonských řek a že naše vůle ke kultuře plně odpovídala naší vůli k životu.“
Viktor Ullmann

„[…] Tajemstvím každého uměleckého díla je zničení hmoty prostřednictvím formy – něco, co lze případně považovat za všezahrnující poslání člověka, a to nejen z pohledu estetického, ale i etického.“ To jsou slova jedné z nejvýraznějších a nejkomplexnějších uměleckých osobností česko-německého kulturního života první Československé republiky – skladatele, dirigenta, klavíristy, literáta a hudebního kritika Viktora Ullmanna. Roli umění chápal jako klíčovou v duchovním a etickém rozvoji člověka, ve 30. letech pod vlivem stupňující se hrozby nacismu vnímal tento vliv umění o to intenzivněji. Po dvou letech strávených v terezínském ghettu zemřel v roce 1944 v jedné z osvětimských plynových komor jako oběť brutální myšlenky „konečného řešení“. 

Biografie

Syn Maximiliana Ullmanna z Jihlavy a Vídeňanky Malwine Ullmannové, rozené Bilitzer, se narodil prvního lednového dne roku 1898 v dnešní polské části Těšína, kde byl 27. ledna také pokřtěn. Rodiče, oba židovského původu, byli oddáni roku 1895 v modlitebně Židovské obce ve Vídni, následujícího roku Maximilian Ullmann s ohledem na vojenskou kariéru důstojníka rakouské armády konvertoval ke katolictví a sňatek byl stvrzen katolickým obřadem. Zdlouhavý, jednotvárný život ve Slezsku, kam byl Ullmannův otec na delší dobu vyslán na různá vojenská stanoviště, Malwině nevyhovoval, a tak se i s Viktorem přestěhovala v roce 1909 do Vídně. Zde Ullmann až do roku 1916 navštěvoval gymnázium, souběžně se školní docházkou studoval také hru na klavír u Eduarda Steuermanna (1892–1964) a od roku 1914 bral ještě hodiny teorie a kompozice u Josefa Polnauera (1888–1969), žáka Arnolda Schönberga (1874–1951). K Ullmannovým raným hudebním angažmá existuje kromě záznamu o těchto lekcích jen málo dokumentů, například program z gymnaziálních let uvádí, že v roce 1915 dirigoval školní orchestr, konkrétně díla Mozarta, Schuberta a Johanna Strausse ml.

Po vypuknutí první světové války složil Ullmann urychlenou maturitu (tzv. „Kriegsabitur“) a v květnu 1916 dobrovolně narukoval na frontu. Zpočátku sloužil v posádce ve Vídni, poté byl převelen na frontu a stal se přímým účastníkem jedné z nejkrutějších bitev války na italské řece Soči (italsky Isonzo). Byl vyznamenán a v roce 1918 jmenován poručíkem. I během války se pokoušel komponovat a zajímal se o kulturní život v zázemí, jak o tom svědčí svazek dopisů nalezený v roce 1998, které psal své tehdejší přítelkyni Anny Wottitz do Vídně. Z jeho raných skladeb, mezi nimiž převažovaly písně, se však nic nedochovalo. Po dvou letech vojenské služby se Ullmann vrátil do Vídně a na přání rodičů nastoupil na Vídeňskou univerzitu jako student práv. Hudbu však neopustil. Byl přijat do soukromého kompozičního semináře Arnolda Schönberga, který navštěvoval až do jara 1919, a obnovil také lekce klavíru u Eduarda Steuermanna. Stal se rovněž jedním ze zakládajících členů Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby (Verein für musikalische Privataufführungen).

Praha 1920–1927
V roce 1919 opustil Ullmann univerzitu, oženil se se svou spolužačkou z kurzů kompozice Marthou Koref a náhle – zřejmě ve snaze uniknout ze zhoršených rodinných poměrů – se přestěhoval do Prahy. Dlouhé odloučení a válečné události poznamenaly vztah rodičů, kteří se roku 1920 rozvedli. Otec se vrátil z války invalidní, za vojenské zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu, jenž byl však vzápětí s rozpadem Rakouska-Uherska zrušen. Ullmann později ironicky tuto skutečnost skrytě reflektoval v podpisu na jedné z terezínských skladeb „Victoire Baron de Tannfels“. V roce 1920 nastoupil Ullmann do Nového německého divadla jako sbormistr a korepetitor a prošel si důkladnou praxí pod vedením Alexandra Zemlinského (1871–1942). V roce 1922 postoupil na pozici druhého kapelníka, na které setrval až do roku 1927. Jeho prvním samostatným dirigentským vystoupením v divadle byla premiéra Mozartova singspielu Bastien a Bastienka, řídil světovou premiéru opery Roberta Konty Jugunde a podílel se například i na československé premiéře Schönbergových Písní z Gurre v roce 1921. Jako sbormistr spolupracoval s Německým pěveckým spolkem (Deutscher Männergesangsverein), působil rovněž v pražské pobočce Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby, zapojil se do činnosti německého Literárně-uměleckého spolku (Literarisch-künstlerischer Verein), jenž roku 1924 vplynul do německé subsekce československé sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM), a byl činný v Německém hudebně-pedagogickém svazu (Deutscher musikpädagogischer Verband). Během těchto let se stal v Praze svědkem mnoha premiér, včetně provedení úryvků z opery Wozzeck Albana Berga (1885–1935) na filharmonickém koncertě Nového německého divadla roku 1925 a v rámci pražské části festivalu ISCM téhož roku, a prvního uvedení této opery v češtině pod titulem Vojcek v Národním divadle v roce 1926. Šlo o zážitky, které se staly základem jeho celoživotního obdivu k dílu tohoto skladatele.

Souběžně s působením v Novém německém divadle komponoval. V této době vzniklo například Sedm písní (1923), Smyčcový kvartet č. 1 (1923), Oktett (1924), scénická hudba ke Klabundově dramatu Der Kreidekreis (Křídový kruh, 1924) a také první verze Variationen und Doppelfuge über ein kleines Klavierstück von Arnold Schönberg (Variace a dvojitá fuga na drobnou klavírní skladbu Arnolda Schönberga, 1925). Všechna jmenovaná díla jsou dnes nezvěstná. Druhá verze Variací na Schönbergovo téma z roku 1929 se dochovala v opisu a o čtyři roky později Ullmann skladbu instrumentoval. Orchestrální verze získala v roce 1934 prestižní ocenění Emil-Hertzka-Gedächtnispreis. Na základě prvních kompozičních úspěchů bylo Ullmannovi uděleno jednorázové stipendium Společnosti pro podporu německé vědy umění a literatury v ČSR (Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in der Tschechoslowakei).

Variationen und Doppelfuge über ein kleines Klavierstück von Arnold Schönberg vynesly Viktoru Ullmannovi první větší mezinárodní úspěch. Orchestrální verze díla získala v roce 1934 prestižní ocenění Emil-Hertzka-Gedächtnispreis. Klavír: Günther Herzfeld

Rok na severu
Když Alexander Zemlinsky odešel v roce 1927 do Berlína, opustil Nové německé divadlo i Viktor Ullmann a v sezoně 1927–1928 se stal šéfem opery v Ústí nad Labem. Jeho nároky na provoz a na hmotné zajištění opery – jak vypovídá soupis sedmi nastudovaných premiér v jediné sezoně (Nicolaiovy Veselé paničky windsorské, Verdiho Trubadúr, Straussova Ariadna na Naxu, Jonny vyhrává Ernsta Krenka, Smetanova Hubička – první opera českého skladatele na této scéně, Mozartova Figarova svatba a Wagnerův Tristan a Isolda) – se však dostaly do rozporu s vedením města a Ullmann po roce rezignoval. Vrátil se do Prahy, a jelikož zůstal bez stálého angažmá, věnoval se kariéře skladatele na volné noze. V roce 1929 zažil první větší mezinárodní skladatelský úspěch na festivalu ISCM pořádaném v Ženevě s druhou verzí svých Variací na Schönbergovo téma pro klavír v provedení Franze Langera.

Na křižovatce
Období mezi léty 1929 až 1931 bylo pro Ullmanna umělecky velmi úspěšné, zároveň však prožíval duchovní a intelektuální krizi. V roce 1930 přesídlil do Curychu, kde působil jednu sezonu v městském divadle (Züricher Schauspielhaus) jako skladatel scénické hudby a kapelník. Zkomponoval zde mimo jiné dnes rovněž nezvěstnou scénickou hudbu k dramatu Franze Werfela Říše boží v Čechách (Das Reich des Gottes in Böhmen) o posledních hodinách života Prokopa Holého. V Curychu se podrobil psychoanalýze a pokračoval ve svých zkoumáních různých esoterických cest k poznání, včetně I-ťing, rituálů svobodných zednářů a také antroposofie rakouského filozofa a vědce Rudolfa Steinera (1865–1925), se kterou se poprvé setkal již v roce 1919 ve Vídni, v té době ji ale ještě myšlenkově odmítal. Pod vlivem Aloise Háby (1893–1973) se však začal na sklonku 20. let Steinerovými myšlenkami opět intenzivně zabývat. Definitivně pak této nauce o „vědomí svého vlastního lidství“ propadl po návštěvě sídla Mezinárodní antroposofické společnosti (Goethenaum v Dornachu u Basileje). Pod vlivem nových zkušeností vstoupil v roce 1931 do Antroposofické společnosti ČSR, a následně na dva roky dokonce opustil hudební dráhu, aby mohl vést a později koupit antroposofické knihkupectví ve Stuttgartu (Novalis-Bücherstube).

Navzdory naprostému neúspěchu tohoto podnikatelského záměru, který ho podle jeho slov „přivedl zpět k hudbě“, byl Ullmannův pobyt v Německu v letech 1931 až 1933 důležitým obdobím introspekce. Navázal zde přátelství s filosofem Hansem Büchenbacherem (1887–1977) a s jedním z prvních německých tibetologů Hermannem Beckhem (1875–1937), klíčovými osobnostmi německého antroposofického hnutí. Angažmá ve stuttgartských antroposofických kruzích ho přivedlo do kontaktu s muzikologem Erichem Schwebschem (1889–1953) a s Felixem Petyrekem (1892–1951), profesorem hudby na stuttgartské hudební akademii, s nímž se znal již od střední školy ve Vídni. K zásadním změnám došlo i v jeho osobním životě: v roce 1931 se rozpadlo jeho první manželství s Marthou Koref (rozvod 16. dubna 1931) a 8. září 1931 uzavřel druhý sňatek s Annou, rozenou Winternitz, dcerou profesora Německé univerzity v Praze. Roku 1932 se jim narodil syn Max.

Návrat do Prahy
V roce 1933 se Ullmann vrátil do Prahy. Důvodem jeho náhlého odchodu z Německa ovšem nebyl nástup národních socialistů k moci, ale s největší pravděpodobností skutečnost, že byl proti němu zahájen soudní proces kvůli dluhům, které mu vznikly v souvislosti s koupí knihkupectví Novalis. V Praze se mu sice nepodařilo získat stálé místo, přesto jako umělec na volné noze významně přispíval k rozvoji české a německé hudební kultury jako skladatel, dirigent, hudební publicista i pedagog. V rámci svých profesních aktivit pravidelně přednášel ve Společnosti pro hudební výchovu (Gesellschaft für Musikerziehung), kterou založil Leo Kestenberg (1882–1962), a psal články a hudební recenze pro deník Bohemia a do časopisů Der Auftakt, Tempo (Listy Hudební matice), Volk und Kultur a Goetheanum. Po příjezdu do Prahy začal rovněž pracovat na své opeře Pád Antikrista (Der Sturz des Antichrist), kterou napsal podle stejnojmenného dramatu antroposofického spisovatele Alberta Steffena (1884–1963). Dílo bylo dokončeno v roce 1935 a v roce 1936 získalo prestižní ocenění Emil-Herztka-Gedächtnispreis, kterou udělila porota složená z Alexandra Zemlinského, Ernsta Krenka, Egona Wellesze, Karla Rankla a Lothara Wallersteina. Přes tento úspěch však nebyl Pád Antikrista za Ullmannova života nikdy uveden. Premiéra se uskutečnila až roku 1995 v Bielefeldu, česká premiéra roku 2014 v Olomouci.

V roce 1935 dokončil Viktor Ullmann operu Pád Antikrista o všemocném Regentovi, který je poražen Umělcem, jemuž se podaří díky utrpení těla osvobodit svého ducha. Na svou premiéru si Pád Antikrista musel počkat neuvěřitelných šedesát let. Dějství 3. „Bericht des Abendblatts“, Bielefeld Philharmonic Orchestra, dirigent Rainer Koch

V roce 1935 zahájil Ullmann dvouletý kompoziční kurz mikrointervalové hudby u Aloise Háby na Pražské konzervatoři, který absolvoval Sonátou pro čtvrttónový klarinet a klavír op. 16. V zachovalém lístku Hábovi je ještě zmínka o dokončované šestinotónové kompozici, o níž však nic bližšího nevíme. Mezi další významná díla zkomponovaná v tomto období patří Klavírní sonáta č. 1, Šest písní pro soprán a klavír op. 17 na texty Alberta Steffena (1884–1963) a bohužel ztracený Smyčcový kvartet č. 2.

V srpnu 1937 se u Ullmanna projevily první známky psychického onemocnění, souvisejícího pravděpodobně s dispozicí zděděnou po matce (projevovalo se symptomy schizofrenie). K pocitům rozdvojení osobnosti však mohlo přispět i Ullmannovo náruživé studium esoterické a okultní literatury a značné pracovní vypětí. Krátce pobyl v léčebných ústavech Gnadenwald a Hall v Tyrolsku, zlepšení se však nedostavilo. V prosinci 1937 nastoupil do sanatoria Wiesneck ve Freiburgu in Breisgau, léčbu však nakonec na vlastní žádost přerušil. Z této doby pochází jeho sbírka antroposofických veršů Cizí pasažér (Der fremde Passagier. Tagebuch in Versen), která vznikla jako součást terapie. Sbírka byla mnoho let mylně považována za součást tvorby z Terezína.

Šest písní pro soprán a klavír op. 17 na texty Alberta Steffena věnoval Ullmann „Meiner lieben Frau Annie“. Premiérovány byly 13. května 1937 v Praze. Píseň č. 1 „An Himmelfahrt“, Christine Schäfer (soprán), Axel Bauni (klavír)

V pasti: Praha 1938–1942
V atmosféře rostoucího politického napětí a strachu se Ullmann zaměřil na získání emigračních víz pro svou rodinu, do níž nyní patřila jeho druhá žena Annie Winternitz, synové Max a Johannes a dcera Felicia. V řadě dopisů psaných přátelům a kolegům žádal o pomoc, neboť zvažoval různé možnosti emigrace. V dubnu 1939 mu byl vystaven nový pas, vystěhování však už vyžadovalo další povolení od protektorátních úřadů. Na poslední chvíli se Ullmannovým podařilo zachránit alespoň dvě mladší děti – Johannese (*1934) a Felicii (*1936); patřily k dětem, které se podařilo evakuovat z ohroženého Československa Nicholasu G. Wintonovi.


Přestože Ullmann v tomto těžkém období pokračoval v komponování a během prvních dvou let války dokonce vydal několik svých děl vlastním nákladem, jeho osobní situace se stávala stále obtížnější. Roku 1940 zemřela jeho matka, která poslední měsíce života strávila v Praze. Tlak událostí neuneslo ani Ullmannovo druhé manželství. V listopadu 1940 se narodil syn Paul, v srpnu 1941 bylo manželství s Annie Ullmann-Winternitz rozvedeno. Po dokončení rozvodu se Ullmann, který byl bez československé státní příslušnosti (od roku 1919 žil v Praze jako rakouský občan), stal neženatým mužem, což výrazně zvýšilo riziko deportace. V polovině října 1941 bylo známo, že protektorátní správa sestavuje seznamy pěti transportů přibližně tisíce svobodných Židů bez státní příslušnosti z Prahy, kteří mají být deportováni do lodžského ghetta. V zoufalé snaze zabránit na poslední chvíli očekávané deportaci se Ullmann 15. října 1941 oženil se svou novou partnerkou Elisabeth Frankovou-Meisslovou. Přestože nakonec obdržel oznámení o deportaci do Lodže, zasáhl v jeho prospěch Úřad pro záležitosti židovské komunity v Praze, který mu poskytl potřebný průkaz totožnosti, jenž ho před tímto transportem zachránil. Byla to však ochrana jen dočasná a následujícího roku, 8. září 1942, byl Ullmann i se svou novou ženou Elisabeth deportován do Terezína. Před deportací ještě dokončil operu Rozbitý džbán (Der zerbrochene Krug) podle Heinricha Kleista (1777–1811), která čekala na svou premiéru až do roku 1975. Ani další skladby zkomponované mezi léty 1938 až 1942, včetně Slovanské rapsodie a Klavírního koncertu, se nedočkaly veřejného provedení. Svá díla vydaná tiskem, autograf opery Pád Antikrista a Deník ve verších Cizí pasažér, uschoval Ullmann u svého přítele, skladatele ruského původu Alexandra Waulina (1894–1976). 

Opera Rozbitý džbán jako by v sobě nenesla stín doby, ve které vznikala. Krásná osmiminutová, „atmosférická“ předehra s výraznou fanfárou tvoří téměř čtvrtinu této čtyřicetiminutové opery. Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, dirigent Gerd Albrecht, 1994

Terezínské ghetto 1942–1944
V Terezíně složil Ullmann přes dvacet děl: tři klavírní sonáty, smyčcový kvartet, úpravy židovských písní pro sbor, scénickou hudbu k divadelním inscenacím, jednoaktovou operu Císař Atlantidy (Der Kaiser von Atlantis) a jako zcela poslední melodram na text Rainera Marii Rilka (1875–1926) Píseň o lásce a smrti Korneta Kryštofa Rilka (Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke), který dokončil v roce 1944. Souběžně se svou skladatelskou činností zde působil také jako klavírista, dirigent, hudební kritik a lektor a navíc byl vedoucím Studia pro novou hudbu. V této funkci se zasazoval o tvorbu svých kolegů skladatelů v Terezíně, zejména Pavla Haase, Hanse Krásy, Gideona Kleina a Siegmunda Schula. Šestadvacet dochovaných Ullmannových recenzí hudebních událostí v Terezíně, které vznikly díky jeho soustavné činnosti jako hudebního kritika v táboře, poskytuje důležitý pohled na ohromující kulturní život, který se zde rozvíjel. Ullmann se v Terezíně vůbec poprvé ve své tvorbě konfrontoval s židovskou tematikou, a to v poslední, sedmé klavírní sonátě a ve sborech na hebrejské texty. Sám byl přitom pokřtěn podle katolického ritu, při první svatbě však uvedl, že je bez vyznání, a ve třicátých letech přestoupil k protestantismu.

Z Terezína byl Ullmann 16. října 1944 deportován do Osvětimi-Birkenau, kde byl o dva dny později, 18. října, zavražděn v plynové komoře. V koncentračních táborech skončily rovněž životy všech jeho manželek: Martha Koref (2. 11. 1894 – ?. 10. 1942) zahynula v Treblince a Anna Winternitz (6. 5. 1907 – 23. 10. 1944) stejně jako Elisabeth Frank-Meissl (27. 9. 1900 – 18. 10. 1944) v Osvětimi. Rovněž nejstarší Ullmannův syn Max zahynul 23. 10. 1944 v Osvětimi, nejmladší Paul zemřel v Terezíně v lednu 1943.

Nahrávka posledního díla Viktora Ullmanna – Písně o lásce a smrti Korneta Kryštofa Rilka na text Rainera Marii Rilka – v zajímavé úpravě Bernda Thewese pro recitátora a komorní ansámbl. Stefan Merki (recitace), Jewish Chamber Orchestra Munich, dirigent Daniel Grossmann.

Hudební odkaz
V dopise kolegovi skladateli Karlu Reinerovi (1910–1979) z roku 1938 se Ullmann zamýšlí nad vývojem svého hudebního jazyka a přiznává, že jeho rané skladby, zejména první verze Variationen und Doppelfuge über ein kleines Klavierstück von Arnold Schönberg op. 3 z roku 1925, byly z hlediska harmonického a architektonického pojetí formovány Schönbergovým učením. Nikdy však nekomponoval v důsledně dodekafonickém stylu a od roku 1924 se zejména pod vlivem tvorby Albana Berga začal od Schönbergovy školy postupně distancovat. Byl také silně ovlivněn Gustavem Mahlerem a Alexandrem Zemlinským, vídeňskou atmosférou, ve které vyrůstal, a v neposlední řadě prostředím dvojjazyčné Prahy, v níž komunikoval jak s umělci z německého, tak z českého prostředí a v níž strávil více než polovinu svého života. Je znám jeho obdiv k dílu Josefa Suka a k osobnosti Otakara Ostrčila, jehož si vážil zejména pro jeho nastudování české premiéry Bergova Vojcka v roce 1926. Pro Ullmannovo druhé kompoziční období je charakteristická První klavírní sonáta, kterou zkomponoval po návratu do Prahy v roce 1933. On sám označil toto dílo za jeden ze svých „nových počinů“, kde „nové harmonické funkce v rámci tonality [...] lze nazvat polytonalitou“. Ullmann usiloval o hudební jazyk, který by, jak vysvětlil v dopise Reinerovi, „sloužil jako dvanáctitónový systém na tonálním základě [a byl] podobný spojení durových a mollových tónin“. Závěrečná etapa Ullmannova hudebního vývoje se pak odehrála v Terezíně, kde formální i výrazové mistrovství, jehož dosáhl během posledních let v Praze, využil k naplnění požadavků hudební kultury v ghettu. V eseji nazvané Goethe a ghetto, kterou napsal v posledních měsících svého života, dal najevo, jak se duchovně a esteticky vyrovnával se sklíčeným prostředím Terezína. „Terezín pro mě byl a je školou formy. […] Dříve, když člověk necítil dopad a tíhu materiálního života, protože pohodlí – toto kouzlo civilizace – ji potlačovalo, bylo snadné vytvářet krásné formy. Ale v Terezíně, kde v každodenním životě musí člověk překonávat hmotu formou, kde vše hudební stojí v přímém kontrastu k okolí: tady je pravá škola pro mistry […].“ Ullmann považoval – v duchu ústřední postavy Umělce ze své opery Pád Antikrista – umění za nejvyšší prioritu, v zájmu výchovy lidstva k humanitě.

Jednoaktová opera Císař Atlantidy o Smrti, jež se rozhodla udělit lidstvu pořádnou lekci, aby opět našlo cestu k lásce a porozumění. Gewandhausorchester Leipzig, dirigent Lothar Zagrosek.

Spolupráce a podpora

Organizátor

S podporou

Spolupráce

Spolupráce

Spolupráce

Mediální partner

Mediální partner

Mediální partner

Kontaktujte nás

Povinné údaje