Společně s Richardem Straussem (1864–1949), Albanem Bergem (1885–1935) a Erichem Wolfgangem Korngoldem (1897–1957) je dnes Franz Schreker vnímán jako ústřední postava překotně se rozvíjejícího žánru opery v německy mluvících zemích v prvních třech dekádách 20. století. Schrekerův kompoziční styl, jenž v sobě mísí vlivy romantismu, naturalismu, symbolismu, impresionismu, expresionismu i estetiku nové věcnosti (Neue Sachlichkeit), jeho experimentování s barvou zvuku a rozšířenou tonalitou, to vše přispělo na počátku 20. století k rozvoji hnutí, které dnes nazýváme evropskou uměleckou modernou.
Franz Schreker
23/03/1878 Monako,
21/03/1934 Berlín
Biografie
Kořeny
Otec Ignaz, uznávaný fotograf, mezi jehož klienty patřili například Franz Liszt, František Josef I., korunní princ Rudolf nebo belgická královská rodina, se narodil v Čechách v Golčově Jeníkově. Matka Eleonore von Clossmann pocházela z vážené šlechtické katolické rodiny z východního Štýrska. Ignaz Schreker vybudoval v Budapešti velmi úspěšný fotoateliér, který však v roce 1876 předal svému synovi z prvního manželství Maximilianovi, a vydal se s Eleonorou na cesty. Rodina se několikrát stěhovala: pobývala v Monaku, kde se narodil Franz, Celje a Pule. V roce 1881 se již značně rozvětvená usadila v rakouském Linci. Po Ignazově náhlé smrti v roce 1888 se jeho žena i s dětmi přestěhovala do Vídně, kde začal čtrnáctiletý Franz studovat v roce 1892 na Vídeňské konzervatoři – nejprve housle u Ernsta Bachricha (1892–1942) a Arnolda Rosého (1863–1946), později kompozici u Roberta Fuchse (1847–1927), mezi jehož žáky patřili Gustav Mahler (1890–1911), Hugo Wolf (1860–1903), Alexander Zemlinsky (1871–1942) nebo Jean Sibelius (1865–1957). Během tohoto období se Schrekerova tvorba soustředila především na drobnější hudební formy. Sám skladatel později prohlásil, že v té době šťastně plaval v brahmsovských vodách, aby se vyhnul jízlivým poznámkám zpátečnického kritika Neue freie Presse Eduarda Hanslicka (zdroj: forbiddenmusic.org) První úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat, například v podobě ceny časopisu Neue musikalische Presse za skladbu Intermezzo pro smyčce op. 8 v roce 1901. Povzbuzen pustil se Schreker v roce 1902 do kompozice své první opery Plameny (Flammen) na libreto přítelkyně Dory Pollak (publikovala pod pseudonymem Dora Leen) a nedlouho poté začal pracovat na další opeře Vzdálený zvuk (Der ferne Klang), tentokrát ale již na vlastní text, stejně jako u všech svých dalších jevištních děl.
Z nuly na evropský Olymp
Po absolvování konzervatoře se Schreker pokusil získat stálé místo dirigenta v některém z operních domů. Na krátké období mezi březnem 1907 a 1908 se mu podařilo zakotvit jako operní kouč a asistent dirigenta ve vídeňské Volksoper. V roce 1907 založil vlastní Filharmonický sbor, který se stal nejdůležitější tribunou soudobé hudby ve Vídni (řídil ho až do roku 1920). Uvedl s ním Mahlerovu Třetí a Osmou symfonii, Zemlinského Žalm 23 nebo Schönbergův Mír na Zemi (Friede auf Erden) a Písně z Gurre (Gurre-Lieder). Ve sboru našel i svou budoucí ženu Marii Binderovou, se kterou se v roce 1909 oženil. Z manželství, které bylo oboustranně „okořeněno“ řadou milostných afér, se narodili dcera Ottilie (1910) a syn Emmanuel (1914).
V roce 1909 podepsal Schreker smlouvu s nakladatelstvím Universal Edition a oživil práci na nedokončené opeře Vzdálený zvuk. Mezihra z třetího jednání, dnes známá pod názvem Nachtstück, byla premiérována 25. listopadu 1909 ve Vídni pod taktovkou českého dirigenta a skladatele Oskara Nedbala (1874–1930). Celá opera, jež Schrekera katapultovala mezi nejoriginálnější soudobé operní tvůrce a přispěla k jeho profesorskému postu na Vídeňské hudební akademii, se dočkala prvního uvedení v roce 1912 ve Frankfurtu nad Mohanem a následně ji nastudovaly operní domy v Mnichově, Hamburku, Lipsku, Praze (česká premiéra v Novém německém divadle v roce 1920) a Leningradu (1925).
Válečná léta sice Schrekerovu slibně se rozvíjející kariéru zbrzdila, mladý skladatel je však využil velmi produktivně. Napsal během nich Komorní symfonii a dvě ze svých nejúspěšnějších oper: Poznamenaní (Die Gezeichneten, 1913–1915) a Hledač pokladů (Der Schatzgräber, 1915–1918). Obě hned po skončení první světové války uvedla opět Frankfurtská opera. Schreker se ocitl na samotném výslunní německé opery, přirovnáván dokonce k Richardu Wagnerovi. Hledač pokladů dosáhl mezi léty 1925 až 1932 na čtyři sta provedení a byl na programu ve více než padesáti evropských divadlech.
Schreker pedagog
V roce 1920 získal Schreker po Engelbertu Humperdinckovi (1854–1921) významný post ředitele berlínské Hochschule für Musik. Vnesl do této tradicemi svázané instituce svěží vítr a obměnil profesorský sbor. Za jeho působení zde mezi jinými učili klavírista Artur Schnabel (1882–1951), houslista Carl Flesch (1873–1944), violoncellista Emanuel Feuermann (1902–1942), klavírista Edwin Fischer (1886–1960) nebo skladatel Paul Hindemith (1895–1963). Schrekerova třída byla protipólem žáků jeho kolegy a přítele Arnolda Schönberga (1874–1951) na Pruské hudební akademii. Sice rovněž hledala moderní jazyk, aniž by ovšem opustila tonalitu. V roce 1927 se Evropou jako uragán prohnala opera Jonny vyhrává (Johny spielt auf) Ernsta Krenka (1900–1991) dokončená v roce 1926 a vzápětí na její úspěch navázal Max Brand (1896–1980) se Strojníkem Hopkinsem (Maschinist Hopkins, 1929). Ke Schrekerovým žákům patřil také Alois Hába (1893–1973), který začal experimentovat s mikrotonalitou. Dalšími byli Berthold Goldschmidt (1903–1996), Victor Babin (1908–1972), Jerzy Fitelberg (1903–1951), Wilhelm Grosz (1894–1939), Paul Höffer (1895–1949), Jascha Horenstein (1898–1973), Alois Melichar (1896–1976), Karol Rathaus (1895–1954), Artur Rodziński (1892–1958), Josef Rosenstock (1895–1985), Hans Schmidt-Isserstedt (1900–1973), Herbert Windt (1894–1965) nebo Grete von Zieritz (1899–2001).
Statečně až do konce
Schreker sklízel úspěchy jako pedagog, nedlouho po přesunu do Berlína se ovšem dostavily první nezdary skladatelské: opery Irrelohe (1924) a Zpívající ďábel (Der singende Teufel, 1928) přijalo publikum vlažně a nespokojená byla i kritika. Pro řadu radikálních mladých německých skladatelů se zkrátka hudba vyrůstající z tradice pozdního romantismu stala zastaralou. K tomu se přidaly důsledky velké hospodářské krize a sílící vliv nacistické strany, jež docílila předčasného stažení Schrekerovy poslední opery Kovář z Gentu (Der Schmied von Gent, 1932) po pouhých pěti uvedeních, a odvolání opožděné premiéry opery Christophorus (1929), dedikované Arnoldu Schönbergovi. Navzdory těmto událostem Schreker stále usilovně pracoval. Byl jedním z prvních, kteří se ve druhé polovině 20. let začali zajímat o rozvoj nahrávacích a vysílacích technologií v oblasti klasické hudby. V roce 1932 režíroval sérii prvních audiovizuálních záznamů živých koncertů s dirigenty Leem Blechem, Fritzem Buschem, Erichem Kleiberem, Maxem von Schillingsem, Fritzem Stiedrym a Bruno Walterem. Pod jeho vedením vybudovala Hochschule für Musik své první elektroakustické studio. Některá díla psal Schreker přímo pro nová média, například pro rozhlas (Malá suita) a film (Čtyři drobné kusy).
Sílící antisemitské tlaky přinutily v roce 1932 Schrekera rezignovat na pozici ředitele Hochschule a přijmout méně prestižní místo na Pruské hudební akademii. I odsud byl ovšem, stejně jako Arnold Schönberg, v roce 1933 pro svůj židovský původ propuštěn (poznamenejme, že Schreker byl matkou i otcem, který konvertoval, vychováván jako katolík). Navíc ho čekaly vleklé tahanice o přiznání penze. Zneuznání skladatelské i pedagogické, obavy o finanční existenci rodiny a horečné přípravy k odchodu do emigrace byly s největší pravděpodobností příčinou srdečního záchvatu, který jej postihl na konci prosince roku 1933. Po sérii dalších zdravotních komplikací 21. března 1934 v Berlíně umírá.
Jeho smrt prošla prakticky bez povšimnutí, jen Anton Webern, Arnold Schönberg a několik Schrekerových žáků poslali rodině kondolenci. Poslední publicity v nacistickém Německu se Schreker dočkal v roce 1938, kdy bylo jeho dílo zařazeno na nechvalně známou výstavu „zvrhlé hudby“ v Düsseldorfu. Schrekerova tvorba upadla na několik desetiletí v zapomnění. Až uvedení Vzdáleného zvuku v Kasselu v roce 1964 a oslavy stého výročí jeho narození v roce 1978 odstartovaly nový zájem o dílo této vůdčí umělecké osobnosti první poloviny 20. století.
Hudební odkaz
Franze Schrekera již od mládí fascinovaly vztahy mezi harmoniemi a barvou zvuku, ostatně toto okouzlení je na mnoha místech patrné i v jeho díle. Úzce spjat s estetikou vídeňského klasicismu, čerpal však ve svých raných skladbách jako mnoho jeho současníků především z hudby Johannese Brahmse. Zájem o chromatiku a rozvolňování harmonií se v jeho tvorbě výrazněji projevil až na přelomu století v písních a v první opeře Plameny. V pantomimě Infantčiny narozeniny (Der Geburststag der Infantin), kterou napsal na objednávku tanečnice Grete Wiesenthal (1885–1970) pro otevření výstavy Kunstschau Wien 1908, pořádané uměleckou skupinou kolem Gustava Klimta (1862–1918), pak poprvé naplno promluvil volnějším harmonickým jazykem s rychle se měnícími tonálními centry a polytonálními konstrukcemi a využil dlouhé melodie s nepravidelným frázováním a nové kombinace barev zvuku. Další změnu stylu u něj můžeme vypozorovat ve druhé polovině dvacátých let: jeho hudba je ostřejší, více využívá disonancí, stále však ukotvena v tonalitě. V opeře Christophorus paroduje dobové styly: jazz, populární šansony, estetiku nové věcnosti i radikální avantgardu. Poslední opera Kovář z Gentu se svým hudebním charakterem blíží žánru komické „Zauberoper“ (magické opery), kterou ve 20. století celosvětově zpopularizoval Jaromír Weinberger (1896–1967) operou Švanda dudák z roku 1927. Na rozdíl od Weinbergera však Schrekerovo téma hluboce rezonuje s otázkami osobního údělu a společenské odpovědnosti, a řadí ho tak po bok jeho současníků a jejich ikonických děl: Paula Hindemitha (Malíř Mathis), Arnolda Schönberga (Mojžíš a Áron) a Ernsta Krenka (Karel V.). Jeho poslední díla dokumentují osobní utrpení, které v době jejich vzniku prožíval.
Více o Franzi Schrekerovi
Franz Schreker Foundation
